V dnešním dílu seriálu zůstaneme v kolébce dobývání černého uhlí v revíru. Tak se někdy Polské Ostravě (Slezská je od r. 1919) přezdívalo. Ve třicátých letech 19. století sem upřeli svůj zájem o kvalitní palivo vlastníci velkých železáren. Po „vítkovickém“ baronu Rothschildovi to byl i majitel oceláren v Mariánském údolí u Olomouce Josef Zwierzina.
Za svými konkurenty sice zaostával původem (pocházel z rodiny huťmistra od Kutné Hory), ale o to více se prosazoval šikovností podnikatelskou. Už v roce 1839 mu byly propůjčeny důlní míry. Další desetiletí je využíval k mělkému dolování pomocí kutacích jam II, III, VII, Muzika, August, Hraniční a dalších. Stěžejní událostí jeho prospektorské činnosti bylo založení hlubinných dolů č. II (Josef), č. VII (Ignát) a Františka v roce 1847. Když Josef Zwierzina o jedenáct let později zemřel, zanechal svým dědicům skromnou, leč prosperující firmu (roční těžba 44 tis. tun), která se později stala základem Zwierzinova kamenouhelného těžířstva v Moravské Ostravě.
Jeho nejvýznamnější šachtou byl Josefský důl (Zwierzina II). Dobývací pole v Porubských a Jakloveckých vrstvách zabíralo plochu přes padesát hektarů. V závěru 19. století měla dřevem vyztužená těžní jáma hloubku 403 metry (definitivní 464 m), větrání bylo zčásti umělé a také přirozené, překopy spojenými s jámami VII a Františka. Důl disponoval jednoduchou třídírnou a úpravnou a ročně z něho horníci vytěžili něco přes sto tisíc tun uhlí. Podobně jako na jiných šachtách revíru, také zde proběhla před vypuknutím první světové války rekonstrukce, během níž byla těžní jáma mimo jiné kompletně vyzděna. Zásadní modernizace se šachta dočkala v letech 1920-23. Vyrostla nová těžní budova, strojovna těžního stroje a další objekty. Zvon, který oznamoval začátky i konce směn a vyzváněl havířům také na poslední cestu, nahradila modernější siréna. 
Od roku 1926 rentabilita těžby z Dolu Josef trvale klesala, až ji vlastníci v době začínající hospodářské krize v roce 1933 zastavili. Zwierzinovo těžířstvo bylo prodáno. Důlní pole přešla na hraběte Wilczka a využívána doly Michálka a Jan Maria. Josefská jáma s těžní budovou byla ponechána jako záloha. V závěru padesátých let minulého století se používala jako větrní využita dobývání ochranných pilířů okolních jam. Třicet metrů vysoká těžní věž, včetně zbylých objektů dolu, byla zbořena v roce 1968. Jámu zasypali o třináct let později. Josefský důl si vybavují už jen pamětníci. Třeba ti, kteří žili ve známé hornické kolonii Zvěřina a menší osadě Aloisie s více než osmi sty obyvateli. Část domů v údolí mezi ústředním hřbitovem a Hranečníkem slouží k bydlení dodnes.
0
0
