V Ostravsko-karvinském revíru se uhlí těží 240 let

1. Úvod
     V letošním roce si připomínáme 240 let trvání těžby kamenného (černého) uhlí v Ostravsko-karvinském revíru. Těžba začala v poslední čtvrtině 18. století na velkých panstvích v Těšínském a Hlučínském Slezsku. Začátek těžby uhlí v r. 1776 představoval historický milník, od kterého se začaly psát dějiny uhelného dolování v OKR. Zároveň to byl počátek přeměny původní zemědělské krajiny na průmyslovou aglomeraci. Uhlí dostalo název kamenné pro odlišení od dřevěného uhlí, tehdy obecně používaného.

     Kolébkou těžby uhlí v OKR bylo v roce 1776 karvinské panství, jehož majitelem byl hrabě J. E. F. Larisch, který byl u zrodu těžební činnosti a stal se tak zakladatelem OKD. Na panství začala nejstarší těžba uhlí, která stále až do současné doby probíhá. Od roku 1782 následoval začátek těžby na hlučínském panství v Petřkovicích, jehož majitelem byl baron J. A. Gtrutschreiber. Krátce nato v roce 1785 začala těžba na polskoostravském panství v Polské Ostravě, jehož majitelem byl hrabě F. J. Wilczek. Dolování probíhalo ve třech etapách. V první etapě byla těžba prováděna pomocí štol a mělkých jam. Druhou, nejdelší etapou je těžba uhlí na hlubinných dolech, probíhající už 181 let. Třetí závěrečná etapa postupuje od r. 1991 a je spojena s útlumem těžby uhlí a likvidací dolů. Následný popis počátků těžby se zaměřil na těžbu uhlí na jmenovaných panstvích.

     Těžba uhlí zapříčinila enormní rozvoj Ostravska- Karvinska, ale nesla sebou i negativní vlivy na krajinu, např. poddolování s důlními škodami (částečně zahlazovanými rekultivací). Při útlumu těžby nově došlo ke vzniku nebezpečných výstupů důlního metanu starými důlními díly na povrch.

2. Územní a geologické poměry


Obrázek 1. Mapka České republiky s Ostravsko-karvinskou pánví na východě.

Obrázek 1. Mapka České republiky s Ostravsko-karvinskou pánví na východě.

      

 

     Ostravsko karvinská černouhelná pánev je provozně nazývána Ostravsko karvinský revír (OKR), dříve Ostravsko karvinský kamenouhelný revír (OKKR). Představuje jedinou černouhelnou pánev v České republice, v níž se uhlí do současné doby stále těží. Pánev tvoří českou část Hornoslezské černouhelné pánve, která zaujímá jako celek plochu cca 7 000 km2. Na území našeho státu má podobu jakéhosi jižního poloostrova (obr.1o ploše cca 1 600 km2 (23 %). Západní hranice naší části pánve probíhá západně od města Nový Jičín a na sever k Hošťákovicím a Šiheřovicím. Na severu a východě hranici tvoří státní hranice s Polskem. Pro dřívější těžbu tvořil hranici na jihu Bludovický zlom (vymýtina). Území OKR v době nálezu kamenného uhlí a začátků těžby až do roku 1848 (respektive do 20. let 20. století) nebylo jednotným státoprávním celkem. Jednotlivé obce patřily k různým panstvím, zemím a státům.


Obrázek 2. Mapka dílčích pánví. OKR byl před r. 1950 provozně rozdělen na tři části: Ostravskou, Petřvaldskou a Karvinskou. V r.1920 byla s Ostravská části sloučena Hlučínská část (ta se nacházela na severozápadě). Kresba J. Klát.

Obrázek 2. Mapka dílčích
pánví. OKR byl před r. 1950 provozně rozdělen na tři části:
Ostravskou, Petřvaldskou a Karvinskou. V r.1920 byla s Ostravská části sloučena Hlučínská část (ta se nacházela na severozápadě). Kresba J. Klát.

     

 

     Ostravsko-karvinské teritorium bylo geologicky a provozně členěno na několik dílčích částí (pánví) různé velkosti (do r. 1920, respektive do r. 1950). Pánev měla části: Hlučínská (do r. 1920), Ostravská, Petřvaldská, Karvinska, (obr.2a od r. 1950 Podbeskydská (mimo kresbu). Ostravská pánev byla největší a byla oddělena od Petřvaldské pánve Michálkovickým tektonickým zlomem. Petřvaldská pánev byla oddělena od Karvínské pánve Orlovskou tektonickou strukturou. V roce 1920 Hlučínská dílčí část, která se do této doby nacházela na území německého státu, byla sloučena s Ostravskou dílčí pánvi.

 

 


Obrázek 3 . Příčný geologický řez západ (W)-východ (E) Ostravsko-karvinskou pánví, dvakrát převýšeno. Legenda: Karvinské souvrství: 3– Doubravské a Svrchní Sušské vrstvy, 2-Spodní Sušské a Sedlové vrstvy. Ostravské souvrství: 3-Porubské vrstvy,4-Jaklovecké vrstvy, 5-Hrušovské vrstvy, 6-Petřkovické vrstvy. 7 kulmské sedimenty, 8-pokryvné útvary. Kresba M. Dopita et al. 1997.

Obrázek 3 .
Příčný geologický řez západ (W)-východ (E) Ostravsko-karvinskou pánví, dvakrát převýšeno. Legenda: Karvinské souvrství: 3
Doubravské a Svrchní Sušské vrstvy, 2-Spodní Sušské a Sedlové vrstvy. Ostravské souvrství: 3-Porubské vrstvy,4-Jaklovecké vrstvy,
5-Hrušovské vrstvy, 6-Petřkovické vrstvy. 7 kulmské sedimenty, 8-pokryvné útvary. Kresba M. Dopita et al. 1997.

Dobývací prostor západně od Michálkovického tektonického zlomu tvoří sedimenty s uhelnými slojemi Ostravského souvrství, které byly postiženy výraznými zlomy, přesmyky a zvrásněním se šikmým až strmým uložením vrstev. Dobývání v ní bylo ukončeno v roce 1994. Východně od Orlovské tektonické struktury se nachází Karvinské i Ostravské souvrství, které bylo postiženo pouze zlomově, tj. vesměs radiální tektonikou. Uložení vrstev v této části pánve je více méně ploché, viz geologický řez na (obr.3).

     Dobývaly se v ní uhelné sloje Karvinského souvrství (dosud se těží spodní část) a z malé části také uhelné sloje Ostravského souvrství. V podloží pánve OKR je vyvinut neproduktivní Kulm. Převážnou část pánve většinou překrývají nestmelené sedimenty třetihorního Miocénu a z části čtvrtohorního stáří. Černé uhlí v OKR osahuje sloje různého stupně prouhelnění, vyskytuje se jak uhlí energetické, tak i koksovatelné až po uhlí antracitické.

3. Těžba uhlí na Karvinském panství
     Jak již bylo uvedeno kolébkou těžby kamenného uhlí v OKR se stalo v roce 1776 Karvinské panství, nacházející se ve východní části. Těžit uhlí začal na svém panství v Karviné v roce 1776 Johann Edrmann Florian hrabě Larisch (1717-1792), který se tak stal zakladatelem OKD. Těžba byla zahájena na vrchu Čechovice (Czechowitz), na jehož východním svahu vycházely na povrch dvě uhelné sloje. Toho roku byla v údolí zaražena do svahu štola, vedená jižním směrem kolmo na horninové vrstvy a sloje. Datum nálezu uhlí na panství není známé. Těžba z počátku pro malý odbyt byla v r. 1778 přerušena. Poté právo na těžbu uhlí byla majitelem panství pronajato, ale nájemce z obavy prodejního rizika s těžbou nezačal. Karvinské těžbě vznikla konkurence zahájením těžby uhlí na hlučínském panství a rovněž byly známé zprávy o nálezech uhlí na polskoostravském panství. Tyto skutečnosti se staly pro majitele panství roku 1784 důvodem pro vypovězení nájemní smlouvy na těžbu. Sám přistoupil na jaře r. 1785 k obnovení těžby uhlí ve vlastní režii. Ale pro opětné odbytové potíže těžbu zastavil v r. 1786.

     Nový majitel karvinského panství, zděděného po otci, hrabě Johann Josef Anton Larisch (1776-1820), od roku 1791 psaný s jménem Larisch–Mönnich, obnovil v listopadu 1794 těžbu uhlí. Od této doby (s výjimkou roku 1798, kdy došlo k roční přestávce) se datuje soustavná těžba kamenného uhlí, která se stala základem rozvoje celého Karvinska. Doly byly provozovány pod názvem Hraběcí Larisch-Mönnichovy kamenouhelné závody. Těžba uhlí byla prováděna pomocí štol a mělkých dolů, kterých byl velký počet. Dokumentováno je celkem 77 mělkých jam (včetně jam kutacích) a dvě štoly. Některé jámy později sloužily po rekonstrukci pro hlubinné dolování. Dobývány byly Svrchní doubravské sloje č. 1 a č. 2 a později č. 8 v Karvinském souvrství. Číselné označení karvinských slojí je používáno dodnes. Hrabě využil trendu zvyšování spotřeby uhlí v rodících se manufakturách a u řemeslníků. Po r. 1834 se mělké dolování rozšířilo na západ do důlního pole budoucího Dolu Jindřich a v r. 1841 i do důlního pole budoucího Dolu Hlubina. Těžba uhlí postupně vzrůstala z cca 560 t v roce 1800 až na 33 690 t v roce 1858.

     První popis způsobu a rozsahu dobývání uhlí na karvinském panství byl napsán roce 1785 hormistrem Janem Jakubem Lutzem, báňským odborníkem (níže uvedeným nálezcem uhlí v letech 1767-1768 na polskoostravském panství) v kontrolní odborné zprávě, vyžádané moravským guberniem v Brně.


Obrázek 4. Výsek mapky starých zaniklých i současných jam v důlním poli Dolu Jan Karel v Karviné-Dolech. Kresba J. Klát 1999.

Obrázek 4. Výsek mapky starých zaniklých i současných jam v důlním poli Dolu Jan Karel v Karviné-Dolech. Kresba J. Klát 1999.

     K zakládání hlubinných dolů bylo přistoupeno na karvinském panství za nového majitele panství Heinricha hr.Larisch-Mönnicha o půl století později v padesátých letech 19. stol. Některé doly začaly být budovány s využitím rekonstrukce mělkých jam. Nejstarší byly hlubinné doly v důlním poli dnešního Dolu ČSA, a to doly Jindřich a Františka. Nedlouho po nich byly založeny Doly Jan a Karel a později Důl Hlubina. Důl Jan Karel je jako závod dodnes činným provozem Dolu Karviná.

Dodává se, že staré jámy v dobývacím prostoru Dolu ČSA byly dohledány a ověřeny průzkumem, viz (obr.4a pak zabezpečeny proti výstupu nebezpečného metanu na povrch a proti nebezpečí propadnutí jam. Vlivem dlouholeté těžby uhlí se značně změnil reliéf zemského povrchu v Karvinské pánvi. Převážná část zástavby historického města Karviné zanikla. Poddolováním vznikly poklesové kotliny s devastací pozemků a objektů (budovy, železniční a místní dráhy, dopravní komunikace, atd.) a vytvořily se zamokřené či zatopené terény. K zahlazení následků poddolování je úspěšně využívána rekultivace.

4. Těžba uhlí na Hlučínském panství
     Těžba kamenného uhlí v Hlučínské části OKR začala v roce 1782 v Petřkovicích na hlučínském panství, jehož vlastníkem byl baron Johann Adam Grutschreiber (?-1802). Těžba byla prováděna v dolech, jež měly název Hlučínské doly, podle dominia, na němž se nacházely. Těžba začala v uhelných slojích Juliane a Wilhemine na základě pruským státem udělených důlních propůjček (důlních mír). Sloje byly nalezeny v Petřkovicích v roce 1780 ve výchozech na povrch ve střední části úbočí Landeku. Sloje se nacházejí ve skalních výchozech podél levého břehu řeky Odry. Mají strmé uložení a vyskytují se v početné skupině slojí, ležící blízko sebe. Patři do Petřkovických vrstev.

     Pro těžbu ve slojích byla ražena základní vodorovná štola, která sloužila jako hlavní (denní) důlní dílo. Nad ní, případně pod ní byly ražený další vodorovné směrné štoly, které tvořily nadštolová i podštolová patra. Dobývacím způsobem ve strmých slojích bylo výstupkové pilířování, převzaté z rudných dolů. Každá dobývaná sloj představovala samostatný důl, jenž nesl označení podle jména sloje. Zakladatel Hlučínských dolů Gruttenschreiber těžil uhlí po dobu 17 let na původních dvou dolech Juliáne a Wilhemine. V roce 1799 dostal od státu další propůjčky důlních měr na sloje Einsidel a Terezie.


Obrázek 5. Mapa štol a jam Hlučínských dolů (půdorys) a propadlin ústí jam. Napsaný údaj zhotovení mapy r. 1805 je nepřesný (zřejmě se jedná o počátek kreslení mapy), Kresba důlní měřič Strauch. Podnikový Archív OKD, fond Důl Anselm.

Obrázek 5. Mapa štol a jam Hlučínských dolů (půdorys) a propadlin ústí jam. Napsaný údaj zhotovení mapy r. 1805 je nepřesný (zřejmě se jedná o počátek kreslení mapy), Kresba důlní měřič Strauch. Podnikový Archív OKD, fond Důl Anselm.

    Syn zakladatele baron Josef Adam. Gruttschreiber, který převzal panství v roce 1802, rozšířil důlní pole o nové propůjčky na sloje Neue a Stolln, které získal v roce 1803. V oblasti starších Hlučínských dolů bylo dokumentováno celkem šest dolů s hlavními štolami a 24 důlních jam. Půdorysnou situaci Hlučínských dolů ukazuje (obr.5). Ve vlastnictví Starých hlučínských dolů probíhaly od r. 1803 četné změny až do roku 1834, kdy je koupila Kapitula olomouckého arcibiskupství (vlastník vítkovických železáren).

     V roce 1811 byla na hlučínském panství založena nová skupina dolů. Zakladatelem byl baron Ernst Wilhelm Reibnitz, předseda vrchního soudu ve Vratislavi. Proto došlo ke změně pojmenování obou skupin dolů. Doly založené v r. 1782 byly nazvány Starší hlučínské kamenouhelné doly (Ältere Hultschiener Steikohlen Gruben) a doly založené v roce 1811 Nové hlučínské kamenouhelné doly (Neue Hultschiener Steikohlen Gruben). Nové hlučínské doly tvořily skupiny dolů, které ležely na západní části Landeku a uhelné sloje patřily do petřkovických vrstev. K nim patřil Důl Thal, založený roku 1812 a další doly Wilhelm a Ernst, založené v roce 1815. Skupina měla 4 doly. Také ve vlastnictví Nových hlučínských dolů probíhaly četné změny až do 28. 11. 1829, kdy je koupil olomoucký arcibiskup kardinál Rudolf Habsburský, majitel vítkovických železáren. Po jeho smrti v r. 1831 přešly závětí v roce 1832 na Kapitulu olomouckého arcibiskupství včetně celého hlučínského panství. Kapitula prodala v roce 1843 obě skupiny dolů i s ostatním pozemkovým majetkem a nemovitostmi Salomonu Mayeru Rothschildovi.

     Těžilo se převážně kovářské uhlí (90 %). Oproti polskoostravským a karvinským dolům měly Hlučínské doly těžební náklady nižší, a to díky příznivému strmému uložení slojí, které usnadňovaly těžbu. Ovšem těžkosti v odbytu zavinily, že čas od času se na Starých hlučínských dolech hromadilo velké množství neprodejných uhelných zásob, takže musel být omezován nebo dokonce zastaven provoz. Stalo se tak v roce 1790 a znovu v roce 1802. Také Nové hlučínské doly stály mimo provoz v letech 1821-25. Odbytové poměry se změnily k lepšímu počátkem 30. let 19. stol., kdy byly uvedeny do provozu železárny ve Vítkovicích. V tomto období přecházejí jednotlivé hlučínské doly, jak bylo výše uvedeno, do rukou majitelů těchto železáren a doly získávají tak trvale zabezpečený odbyt.


Obrázek 6. Situaci štol a důlních jam na Landeku ukazuje mapka.

Obrázek 6. Situaci štol a důlních jam na Landeku ukazuje mapka. 

     Později se postupně veškerá těžba z uhelné oblasti Landeku soustředila na hlubinný Důl Anselm, založeny v r. 1835, původně zvaný Strojní jáma. Důl byl prvním hlubinným dolem provozovaným v OKR. Situaci štol a důlních jam na Landeku ukazuje mapka na (obr.6). Značný počet důlních děl v Landeku byl dán velkým počtem úzce sblížených dolů. V roce 1920 byla Hlučínská část spojena s Ostravskou části OKR, jejíž součástí se stala po stránce uzemní i státoprávní. Do té doby byla součástí Německa (Pruské části).

     Hlubinná těžba bývalých Rothshildovských hlubinných dolů v bývalé Hlučínské části OKR byla ukončena v r. 1991 zastavením Dolu Anselm v Ostravě-Petřkovicích. Na něm od roku 1987 bylo budováno hornické muzeum, které bylo v roce 1994 otevřeno pro veřejnost.

5. Těžba uhlí na polskoostravském panství
     Těžba kamenného uhlí v Ostravské části OKR začala v roce 1785 na Polskoostravském panství v Polské (dnes Slezské) Ostravě. Těžbu uhlí zahájil těšínský městský administrátor Martin A. Johann Kühlenz, který obdržel od panské vrchnosti v roce 1785 povoleni k těžbě. Krátkou episodu v těžbě tvoří existence Klímkovického těžířstva. Ve stejném roce založil 27. srpna 1785 Jan Augustin, klimkovický mlynář těžební společnost, zvanou Klímkovické těžířstvo, a to za účelem těžby v místech dřívějších nálezů (Augustin byl význačný amatérský nálezce uhlí na polskoostravském panství, zejména v r. 1763). Po zahájeni těžby Klímkovickým těžířstvem v údolí Burňa (dnes Trojické údolí) bylo důlní dílo zabaveno Kühlenzem, těžebním konkurentem. Důvodem k zabavení dolu bylo chybějící povoleni těžířstva k těžbě od panské vrchnosti. Kühlenz pokračoval v těžbě uhlí od 25. listopadu 1785. V těžbě se mu valně nedařilo. Kühlenz po těžké nemoci v roce 1787 zemřel.

     Po jeho smrti a zaplacení Kühlenzových dluhů z těžby uhlí převzal dolování v roce 1787 ve vlastní režii Franz Joseph hrabě Wilczek (1748-1834), majitel polskoostravského panství Od toho roku začala v Ostravské části OKR soustavná (pravidelná) těžba uhlí na kamenouhelných dolech Jeho excelence hraběte Franze Josefa von Wilczka.


Obrázek 7.Situaci důlních děl ve Slezské Ostravě ukazuje kresba.

Obrázek 7.Situaci důlních děl ve Slezské Ostravě ukazuje kresba.

     V prvním desetiletí 19. století se těžební činnost hraběte Wilczka zvětšovala. Od přelomu 18. a 19. století dostatečně pokrývala poptávku po kamenném uhlí v širokém okruhu. Odbytové poměry se výrazně zlepšily počátkem 30. let 19. stol. po uvedení do provozu železáren ve Vítkovicích, které byly založené v roce 1928. K jejich založení vedl záměr používat k tavení železa z rudy pomoci kamenného místo dřevěného uhlí. Aby Vítkovické železárny si zajistily potřebné množství uhlí, přistoupily smlouvou o nákupu uhlí a k finanční spoluúčasti a na Wilczkově dolování (formou spolufinancování ražby Jaklovecké dědičné štoly), ale také k získání uhelných dolů do svého vlastnictví, např. v Petřkovicích na Hlučínsku.

     Od roku 1861 začaly být na polskoostravském panství budovány hlubinné doly, které většinou vznikly rekonstrukcí z mělkých dolů. Byl to např. v roce 1852 Důl Jan Marie (původně od roku 1844 mělký důl) a další. Hlubinná těžba bývalých wilczkovských dolů byla zcela ukončena v r. 1967 zastavením těžby na posledním provozovaném Dole Trojice ve Slezské Ostravě. Situaci důlních děl ve Slezské Ostravě ukazuje kresba na (obr.7).

     K tomu se dodává, že vývoj těžby uhlí na polskoostravském panství byl podrobněji popsán 24. 2. 2016 v článku: 230 let od počátku těžby uhlí v Ostravské části OKR na stránkách www.hornicky-klub.info, na který se odkazuje. Výše byly uváděny pro hornickou činnost jen základní údaje.

Ing. Jaroslav Klát

Share Button

642total visits,3visits today

Příspěvek byl publikován v rubrice Historie se štítky a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *