Julča parádnice. Povídka

Julča parádnice. Povídka

   Polda si dal poprvé v životě na dluh jedno pivo. Zvěst o jeho rebelském činu se už stačila roznést i do hospody a chlapi ho chválili, že si konečně doma sjednal pořádek. Ale Polda věděl, že tak jednoduché to nebude. Nechtěl Julku zbít, jak mu někteří radili, nechtěl ji vyhnat, ani sám od ní odejit.

Měl přesto všechno Julču rád.

  Dopil pivo a smutně se táhl k šachtě na noční směnu. Sfáral a šel pomalu za ostatními. Najednou ho napadlo požádat o pomoc permoníky.

Byl přesvědčen, že budou i na jeho šachtě. Věřil, že už některým horníkům pomohli. A on přece nechce peníze, jenom radu. Ale kde je vyhledat? Jak k nim přijít? Bude je muset zavolat, pak se uvidí.

   Poldovi se po tomto rozhodnutí velmi ulevilo, a když ostatní svačili, zašel hlouběji do opuštěné štoly a přiškrceným hlasem po směru větru zavolal:

„Permonici, chlopečci, moc vas prosim o pomoc.“ Když to zavolal po druhé, začala se kolem něho rojit světýlka a slabé hlásky se ptaly: „Jak ti máme, Poldo pomoci? Co ti chybí? Peníze, lepší robota, no co?“

„Moja žena mi něvaři, něpere. Už ani nepokluza v chalupě. Enem se paradi. Všecky ušporovane penize za hadry a tretky utratila – už i vajca, kury i kuřata na rynku prodala. Bojim se, že mi proda i střechu nad hlavu. Jak ju mam napraviť hlavu, poraďte mi, chlopečci.“   

Polda uslyšel nějaké chichotání, ale také srozumitelný hlas:

„Až vyfáráš, Poldo, běž kolem kapličky, u zadní stěny rostou v trávě vyšší zelené bylinky. Poznáš je, nekvetou. Několik jich natrhej a dej Julce do kávy. Neboj se, neumře a ty budeš mít po trápení.“ Roj světýlek se roztančil a s tichoučkým smíchem zmizel v nedohledné chodbě.

   Snadno našel bylinku, utrhl několik stonků a doma dal Julči hned jeden do kávy. Nic nepoznala, bylinka se rozpustila. Po chvíli dostala Julka hlad. Namazala si tlustě chleba sádlem a potom další. Než šli spát, spucovala půl pecnu chleba a hrnek sádla se škvarkami. A tak v tom vykrmování pokračovala dále. Měla pořád hlad. Už ji nebavilo šití, jenom smažila, vařila, pekla a jedla.

   Z dobrého jídla se spravil i Tomek, propadlé tváře se mu vyplnily, na nohách přibylo svaloviny, už nevypadaly jak tyčky ke smetáku.

   Ale ta Julča! Ta přímo kynula jak těsto v díži. Polda dostal strach, že bude muset rozšířit futra dveří, aby se dostala dovnitř i ven z baráku.

   Napřed nezapnula červenou sukni, potom neoblekla modré šaty, jupky jí byly těsné, švy praskaly. Musela to i ono popustit, aby si měla vůbec co obléknout. Kdykoli šla na půdu, teskně pohlížela na truhlici, do které uložila svoji parádu a trpce litovala své předchozí marnivosti. Věřila, že její náhlá tloušťka, naducané tváře, lalok pod bradou, faldy tuku na těle jsou nějakým trestem za její pýchu a slibovala, že už nikdy svého muže nepodvede a snažila se mu to dokázat.

   Ten zjistil, že kouzelné bylinky za kapličkou někdo posekal zároveň s ostatní trávou. Pomyslel si, že to zařídili moudří permoníci, aby ho ušetřili starostí s Julčou, které by jinak hrozilo, že se utopí ve vlastním sádle. Díky tomu, že jí už Polda do kafe bylinky nedával, jeho žena začala pomalu hubnout. Nebyla to sice už ta Julča, ohebná jako proutek, ale pěkná panička.

   Spokojeně spolu žili a po čase jí koupil mechanický šicí stroj, tehdy převratnou novinku. Ženské z kolonie obdivovaly kovovou hlavici se zlatým nápisem SINGER na litinovém podstavci s dřevěnou deskou.

   Julča se rychle naučila na Singrovce šít. Vyvěsila na domek tabuli KREJČOVSTVÍ.

Začala šít napřed pro děti, potom pro dospělé a svými nápady a zručností získala konečně úctu a uznání, o které se v minulosti tak bezvýsledně snažila.

    Její Singrovka se dostala do ostravského muzea, hned ji poznáte, je tam jediná!

     Tak se tam běžte podívat.

Marie Szottková – Bergerová
členka KPHMO, pobočka Havířov

0 0