Už mi u raportu bečet něbuděš

Ukázka z knihy PETRA SCHREIBERA

ZE ŽIVOTA INŽENÝRA V ŠACHTÁCH OKR

Pomalu jsem se do pracovního ruchu na Jindřichové úspěšně zařazoval. Podle rady mého strýce, který pracoval na šachtě řadu let jako technik: „moc nevyskakuj, pozoruj a odposlouchávej, snaž se co nejrychleji rozpoznat, kdo je kdo a co je v kom!“ Měl pravdu, kdy- bych začal hned zpočátku hrát chytrého, zejména jazyk neznaje (tzv. „po našymu“ – směs polštiny, němčiny, slovenštiny a češtiny – se zatraceně liší od ostravského dialektu i od slezštiny, či hlučínštiny, které jsem ovládal z dob raného mládí). Ale bylo ještě hůře.

Na Armádě se neužívalo ani „ po našymu“, ale sleng, který jsem si sám nazval „armádštinou“. Ten obsahoval mnohem více přejatých slov z maďarštiny i slovenštiny, což odráželo národnostní složení brigádnického osazenstva a pak hlavně z němčiny pře- vzatých „odborně hornických výrazů“. Často jsem vídal nešťastné brigádníky z Čech či ze Slovenska, jak byli posláni pod šachtu pro „bindloch“ a vraceli se se 150ti kilovou stojkou „Gerlachem“ a jakou mrzkou radost dobrákům, kteří je tam vyslali, způsobili.

A což teprve vtípky z řad techniků, ty byly záludnější, rafinovanější. Dost často šlo o zesměšnění ze zlé vůle, snaha o snížení důstojnosti a prestiže před havíři. A ti „představenému“ takovou slabost neuměli odpustit, neznat „názvosloví“ a odborné termíny v „tutajším“ jazyce často odbouralo i jinak schopného inženýra a technika. A běda, když došlo k mýlce nebo nesprávnému pokynu v pracovní náplni.

Posměch byl nejmenším trestem, opovržení a trvalé odsouzení k druhé roli ve společnosti i v pracovní činnosti byly natotata. A opovržení se táhlo dlouho, předlouho.

Dovolte mi, abych jeden takový příběh vypověděl.

Janek Kunc se z dovolené, či nemocenské vrátil a aniž bych to dostal písemně, stal jsem se vedoucím úseku s revírem na 7. patře ve 24. sloji spodní lávce. Byly tam 2 poruby s dvou- ramennými šramacími stroji. Kombajnová těžba tam nebyla možná, uhelná lávka o mocnosti asi 2,5 m, byla uložena pod vyrubanou vrchní lávkou z let 1914 – 1915. Sloj byla oddělena od nadložní 10 až 40 cm proplástkem. Šramačkou se muselo jen „měsíčkovat“ a nepodšra- mané „kozy“ se musely vybírat sbíječkami ručně tak, aby zůstala mezi oběma lávkami ještě ochranná vrstva aspoň 40 cm. Uhlí bylo „mrtvé“, tvrdé jako skála, tak se muselo pomáhat trhací prací , někdy až 400 ran za směnu – to když strop byl tak slabý, že vylučoval i měsíč- kování šramačkou, přičemž o rozložení ran v „přistřílce“ jsem musel rozhodnout sám.

Samozřejmě, že jsem neváhal opírat se největším dílem o zkušenosti střelmistrů, kteří o tom, jak postupovat, věděli mnohonásobně více než čerstvý inženýrek. Přes nej- vyšší opatrnost jsme často protrhli ochrannou vrstvu a pak drobný doslova popílek sypal a sypal, pokud stačil dopravník tu lavinu odtěžovat, ale běda, když se zastavil. To jsme zpravidla i několik směn probírali zával.

Jestliže bylo těžko u pilíře, tak mi chybí slov na označení situace u závalové strany porubu. Pro zajištění dostatečné hustoty budování a krytí stropu až na samotný pilíř, vyžadoval „pasport“ porubu šachové budování se stropnicemi 1,4 m. Výsledkem byl les 2,5metrových těžkých dubnických třecích stojek, zasypaných jemným závalovým materi- álem až po hlavice. Plenění vrátky po odkopání části napadávky, bylo limitem pro všechno konání. Pleniči měli fárat na odpolední směnu, ale nejčastěji fárali až v noci, brázdička popojížděla za vypleněnými úseky a těžní parta čekala, krátila si čas kartami i jinak, až na ni při- jde řada. Jako vedoucí jsem samozřejmě fáral často před začátkem ranní směny, abych aspoň radou asistoval u obtížného plenění – spíše však šlo o to, abych dobrou vůli ukazoval vedení. Pleničům jsem byl samozřejmě „prd platný“. Když byla šance do hodiny ukončit plenění, volal jsem směnmistrovi ať mi pošle těžní partu do dolu.

Nestalo se to jedenkrát, kdy Klimčík zařval na odpověď: „ Poď se ty k… zvednuť, su všeci ožrali u konzumu před šachtum!“ Ten konzum byl neštěstím v takových případech, byl před bránou šachty a otvíral už před šestou hodinou, když některým havířům prodávali svačiny.

Ale osádku jsem měl vzornou. Na moje hromování odpověděl předák Pavlovič „šéfko, čo sa bojite, cyklus budě!“ Vzteklý jsem se vrátil na důl, že přemluvím všechny „fajtlapy“ co jsem jich v úseku měl, aby spolu se mnou začali pilíř odkopávat. Ale ti moji zlatí se začli za chviličku ukazovat u „fachů“, brali si nářadí a trousili se do stěny. „Pavlovič, kdo vás, ožralce pustil na důl?“

„Veď tam u šachty okrem anšlegrou nikdo nebol“, zněla odpověď.

Jak slíbili, tak vždycky splnili. Vyuhlili, dokonce přeložili a ještě odpolední partě ale- spoň jeden plot postavili (při „šachu“ se musely stavět obě řady při pokosu 1,4 m). Fak- tem zůstává, že celou směnu jsem byl raději na úvodní straně porubu, protože větry po průchodu porubem obsahovaly esence všeho možného. Byl to pořádný zápřah i na moje mladé nervy a tak jsem při každém raportu reklamoval, že při stavu bez jednoho revír- níka nelze úkoly plnit bez toho, že mně ze šachty brzy povedou s okovy na rukou nebo v „povijánu“ do blázince.A pak to najednou přišlo.

„Inženýre, k telefonu. Volá Klimčík“, znělo poštou havíř od havíře rubáním od spodního přesypu. Proběhl jsem porubem. „Už mi u raportu bečet něbuděš, ber se pod šachtu, posilam ti štajgra!“ zahřmělo ze sluchátka – zlatý šichtmajstr.

Doběhnu k jámě, čekám, nic. Točím manuelním telefonem na narážeče:

„Ty ,Dorda, měl tu na mně čekat nový štajgr.“

„Inženiře, un už zas vyfaral a s urazem!“ Polila mne horkost. Volám směnmistrovi co se stalo?„

Inženýre, naposled, co jsem ti skočil na to tvoje bečeni. Po šichtě pojedeš do nemocnice v Raju vyšetřiť se uraz. A možeš se mi zas u raportu ozvať!“

Odpoledne jsem se s mým novým revírníkem setkal. Blonďáček s upřímnýma očima, bezelstným pohledem. Bylo mi hned jasno, neměl zkušeného strýce jako já, který by mu poradil, co a jak. Proto se stalo to, co se u tak poctivého a nezkušeného stát muselo.

Sfáral a nečekal na mne, ale svému novému vedoucímu šel vstříc. Rozdychtěný, se snahou co nejlépe plnit své povinnosti. U prvního pásového pohonu – šlo o pás s elektromotorem vedle převodové skříně a umístěným v „kapličce“, přelezl pás do „kapličky“ a chtěl změřit benzinkou obsah metanu. Nevšiml si, že elektrikáři po výměně motoru nenasadili zpět kryt ventilátoru a otáčející lopatky mu zle potrhaly nohu.

Tak jsem dostal „svého“ prvního revírníka a stejně jsem na něj musel další 3 měsíce čekat. Ale protože mne měl směnmistr Klimčík rád, znovu mi milého Gustlíka K. po návratu ze špitálu přidělil. Měl jsem ho rád, i když způsobil pár šedinek na mojí hlavě. Ale o tom až příště.