Svatební koláče

Povídka

Když se v katastru obce Michálkovice našlo černé uhlí, bylo v této dosud zemědělské oblasti zahájeno hloubení prvních dvou jam. Psal se rok 1843. První se jmenovala Ferdinand a po několika letech zanikla. Druhá dostala jméno Michal podle významného báňského odborníka Michaela Layera.

Po druhé světové válce byla šachta přejmenována na Důl Petr Cingr. K  původnímu názvu Michal se vrátila koncem minulého století. Dnes je to národní kulturní památka, kde návštěvníci mohou obdivovat zachované původní prostory jako známkovnu, řetízkovou šatnu, koupelny nebo cechovnu a lampovnu.

Zvídaví turisté v tichosti postojí tam, kde havíři trávili převážnou část svého života. Co už však nepoznají, je ruch a pracovní povyk, které kdysi vracely vysoké stěny několikanásobnou ozvěnou. A bývalo tu rušno, ve třech směnách se tu střídaly stovky havířů.






Zároveň s hloubením jam se začaly stavět domky kolonií: Na Michalce, Stará, Ferdinandova, Petrská, Josefská, Janská. Kolonie začínaly ožívat prvními přistěhovalci, netrvalo dlouho a na pláccích mezi domky se batolily první děti.

Ale pro čilý ruch na povrchu nesmíme zapomínat na to, co se dělo v důlních chodbách a pracovištích. I tam byli noví obyvatelé. Neznámo odkud, přistěhovali se na důl Michal permoníci. Tito skřítci považovali za svou povinnost chránit nové havíře před nebezpečím úrazů, zadušením metanem i dalšími nepříjemnostmi, o které v dole není nikdy nouze. Blikotavými světýlky varovali havíře před závaly.

Také se těšili na drobné zlomyslné kousky, kterými chlapy občas pozlobili. Nebylo v tom nic zlého, jen tak pro ukrácení dlouhé chvíle, aby šichta rychleji ubíhala. Ale běda tomu, kdo se jim samotným vyškleboval, nevěřil na ně nebo je hanobil. Tomu pak vyvedli něco, na co dlouho vzpomínal. Neboť permoníci, jak byli dobrosrdeční, tak byli také marniví a pyšní.

Třebaže to byli malí mužíčkové, na své cti si velmi zakládali. Sedávali schováni za různými balvany, dřevěnými stojkami a pilíři nebo hromadami hlušiny. Pozorovali havíře při práci nebo u svačiny a moc dobře věděli, o čem se baví. Podle toho potom jednali. Tvořili malá společenství a stejně jako horníci, i oni měli svého předáka. Na dole Michal se jejich předák jmenoval Ignác. Byl o celé tři centimetry vyšší než ostatní skřítci a měl mezi nimi značné slovo i vážnost.

Tak se stalo, že při jedné takové svačinové besedě, ukryti za dřevěným pažením, vyslechli permoníci tento hovor: „Tak co, Vincek, zas nemaš svačinu?“, ptal se havíř Ferda vysokého mládence, který jim byl do osádky přidělen asi před rokem. „Co by, mám!“, ohradil se tázaný a vybalil z hnědého sáčku dva tenké krajíčky suchého chleba.

„To je svačina? Ani psi by to něžrali. Z teho maš měť svaly a silu pro robotu v havirně?“, začínal se rozčilovat Ferda. „Nemá doma manželku, nemá svačinu.“ „Starejtě se o sebe,“ odsekl Vincek a začal žvýkat suchý chleba.

„Tak to ni! Tudyk sme jedna rodina, sme jeden za druheho zodpovědni. Jak buděš slaby, hned možeš přijiť k urazu!,“ pokračoval v debatě Janiš. „Tak dost řeči. Kdy budě svatba? Ta tvoja Terezka už čeka nejmeněj tři roky, esli ni delej,“ zaútočil znovu Ferda.

„Synci, nemožu se eště ženiť. Vyschla mi studna na dvorku, musim se najprv postarať o vodu. Nemam na svatebni šaty, kněza, hostinu, hlavně na svatebni kolače.“

„Tak v tym je ten problem?“, zazpíval posměšně Francek, přezdívaný Motýl. „My už sme mysleli, že se ti Terezka přestala libiť a že maš jinu robečku.“

Vincek nešťastně kroutil hlavou a permoník Ignác byl překvapen, jaké ti lidé mají divné starosti. Ale jak se tak díval mezerou mezi dřevy na havíře Vincka, zdálo se, že ho to docela trápí. A začal přemýšlet, jak by mu mohli permoníci pomoci. Měl Vincka rád. Byl to slušný a velice pracovitý mládenec, i když mu už táhlo na třicet let. A to už by se měl asi oženit, pomyslel si Ignác.

Havíři se mezitím usnesli, že Vincek žádný sváteční oblek nepotřebuje. „Tonda, postavou ti podobny, ti pojča svoju uniformu a farař žadne penize za oddavky něvybira. Ze dřevišťa dotahnem par prken na jidelni stoly a každy v bandasce donese trochu teho piva a cosik na zub. Janiš zahraje na garmošku svadebni pochod a možeš se ženiť,“ dokončil svou dlouhou řeč Ferdiš. „Ale co kolače? Svadebni kolače? S povidlama, makem, tvarohem, posypane cukrem. Svadba bez kolaču neni svadba,“ smutně urgoval Vincek. „Tak to ta tvoja budě prvni, a basta. Až nas pozveš na křtiny, može je ta tvoja Terezka pro nas napecť. Včil se obejdem. Že, chlapi?“.

Share Button

1077total visits,8visits today

Příspěvek byl publikován v rubrice Články, Povídky se štítky a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *