Svatební koláče

Ujednáno, uděláno.

V neděli za deset dnů ohlásil farář Papřok při mši svaté, že do stavu manželského vstupují havíř Vincek Kubásek, horník na jámě Michal a Terezie Hrudková, dělnice na dřevišti – tamtéž. Svázal manželům ruce štolou a popřál jim mnoho štěstí do nového života. Za veselého pochodu harmonikáře Janiše se ubírali novomanželé v čele průvodu své osádky na dvorek Vinckova domku, celého vyzdobeného chvojím a věnci z lučního kvítí.   V závětří pod lipkou stály stoly, vyrobené z prken z dřeviště. Ale co to?!

Když přišli svatebčané blíž, nemohli uvěřit svým očím. Desky pokrývaly bílé ubrusy a na nich – ach bože, božíčku, lahůdky, jaké snad mají jen v panských domech o největších svátcích. Mísy do zlatova vypečených kuřat, tácy lákavých jelítek a jitrniček i kousky šťavnatého vepřového masa pro ty nejmlsnější huby.

Ošatky lákavého čerstvě upečeného chleba a zázrak zázraků – svatební koláče. Kulaté jak terče slunečnic s povidly švestkovými, hruškovými, mákem, tvarohem, jablky, sypané práškovým cukrem jako čerstvě napadaným sněhem.

Nemohli se vynadívat na to boží požehnání a nepřestali uvažovat, kde se tady ta hostina vzala, dokud si Terezka nevšimla kartičky opřené o ošatku s chlebem, na které bylo napsáno starodávným písmem: „Terezko a Vincku, hodně štěstí vám přejí permoníci z dolu Michal.“

Teprve teď se všem ulevilo a hostina se spustila jako lavina písku. Chlapi čepovali pivo ze soudku do sklenic ze silného zeleného skla, které stály připraveny opodál.

No, to vám byla svatba! Každý si bral, na co měl chuť, tváře svítily mastnotou a oči potěšením. Také se pilo, zlatavého moku jako by ze soudku neubývalo. Kdo šel kolem, dostal svatební koláček, jitrničku nebo kuřecí nožku. Bezzubé stařenky si namáčely koláčky do piva a velice si libovaly, že takovou svatbu dlouho nezažily. Blahořečily permoníkům a s potěšením se dívaly, jak mladí při akordeonu tančí. Dlouho do noci trvalo to veselí, nikdo neodešel bez výslužky, dokonce i toulaví psi a potulné kočky si pochutnávali na pečeném mase nebo jelítku.

Byli by si lidé o té svatbě dlouho povídali, kdyby jejich zájem neupoutala příhoda jiná. Když Vincek v důlní chodbě hlasitě děkoval permoníkům za krásnou oslavu, položil na kámen výslužku. Tušil, že tam Ignác nejčastěji přebývá.

Jeden z havířů, jistý Kuba, mu na to řekl: „Nikdy něuvěřim, že tu hostinu zařidili jacisi skřitci, nějaci permonici. Nechce se mi věřiť, že tu vubec kajsi jsou. To je taka povidačka pro děcka, a ni pro dospěle chlapy. Možna pro ty, co si fest popiju v hospodě. No řekni, žes měl odložene penize a nechtěl si je s nama utratiť. Ale jak sme tě vyhecovali, tak už si musel pustiť chlup. Styděl ses za svoju lakotu, tak si to hodil na jakesi skřety, co?“.

Vincek se s ním nehádal. Řekl mu, že si může myslet, co chce, ale on i jeho Terezka na permoníky věří, a budou v této víře vést i své děti.

„No tak uvidime,“ nedal se odbýt Kuba. „Za měsic budu měť ti tvoji skřeti možnosť mi dokazať, že skutečně na šachtě bydli, a že davaju haviřum o sobě věděť. Budu se tež ženiť. Ta moja Apolena byla z te vaši svadby cela vyjevena. Tež by take pohoštěni chtěla na naši svadbě měť. Ale neumi to tak ugotovať ani nachystať. Hlavně ty svadebni kolače. Tež nam přijdě na svatbu jeji rodina až z Moravské Ostravy, a tak by to chtěla měť pěkne. Zavolam tym permonikum, když zrobili hody tobě, tak co by to něurobili i pro mě a Apolenu. Potem uvěřim, že tu kdesi su, že vubec su, když je nikdo neviděl.“

A než mu v tom mohl Vincek zabránit, vyskočil, udělal několik kroků stranou na kříž další chodby, a volal: „Ignacu, budu se za měsic ženiť, chtěl bych tež taku svadebni hostinu, taku, jaku si přigotoval pro Vincka a Terezu. Bydlime na te same ulici jak on, ale hodně vyše, v domku čislo 26.“

Uslyšel padat nějaké kamínky, mihlo se nějaké slabé světýlko a Kuba by dal ruku do ohně, že slyšel slabým hláskem: „Bude, jak si přeješ.“

Když to oznámil Apoleně, oba usoudili, že se nemusí o nic starat, že všechno zařídí permoníci, a čekali na svůj svatební den.

Ten den bylo, jako by ho vymaloval. Nebe bez mráčku, teploučko, sluníčko se smálo na všechny svatebčany, kteří se začali scházet. Ti z města v kočárech, dámy v hedvábí a opentlených kloboucích, pánové v císařských kabátech a cylindrech, nevěsta v krajkových šatech s vlečkou, ženich v nově pořízené hornické uniformě. Slušelo jim to. Všichni z kolonie pozorovali svatební průvod, který se po oddavkách v kostele ubíral v celé své nákladné parádě k domu číslo 26, kde už na ně čekala svatební hostina.

Na dlouhých stolech pokrytých damaškovými ubrusy stály talíře se svatebními koláči. Byl to krásný pohled. Jeden koláč jako druhý, jako terče slunečnic. S povidly švestkovými, hruškovými, s mákem, tvarohem, jablky, všechny v závějích bílého cukru jako ve sněhové peřince. Na jiných talířích, navršeny do pyramid, byly voňavé koblihy, jen se do nich zakousnout. Z úst přítomných dam se ozvaly obdivné vzdechy, ale odolaly pokušení sáhnout si pěstěnými prstíčky do bílé laskominy a olíznout tu něžnou sladkost. Vždyť se to nesluší. Stejně si za chviličku mohou posloužit, co hrdlo ráčí.

Když konečně usedli všichni za stoly, zvedl se z ničeho nic v dosud úplném bezvětří prudký vítr. Přinutil všechny zavřít oči. Když je opět otevřeli, uviděli místo lákavých a voňavých svatebních koláčů krásné, stejně kulaté a ještě teplé kouřící pořádné kravince. Lákavé koblížky se proměnily ve veliké kobylince. Jak to bylo dál, to si asi dovedete představit.

Že se o té svatbě dlouho povídalo, to mi určitě věřte.

A že havíř Kuba už o permonících přestal pochybovat, asi věříte také.

A vy nepochybujte, když uvidíte kravinec, že vám z něho někdo vyčaruje voňavý koláč. Takové věci permoníci opravdu nedělají …

Marie Szottková

Share Button

1631total visits,7visits today

Příspěvek byl publikován v rubrice Články, Povídky se štítky a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *