„No to si mosíte chlapci dobře vybrat“nechal se slyšet Tonda. „Láska je láska, jak sa zpívá v tej pěsničce“. Pan Straka si jen trpce povzdechl, polkl nalačno a zavzpomínal, jak mu nebožka také dělávala voňavé řízečky, dobré koláčky a buchty.
„Jo, to byly časy.“ Až mu oči zvlhly při těch vzpomínkách na zesnulou manželku.
Trochu Tondovi i záviděl, když přicupitala Maruška s tlačenkou, domácí sekanou a tajně podstrčeným plzeňským prazdrojem. Pan Straka jen smutně koukal a v hloubi duše záviděl. Tonda však nebyl škrob a vždycky se s kamarády rozdělil.
Za týden, ve středu o návštěvách, kdy měl již Tonda volný pohybový režim a mohl jít mimo oddělení, vytratil se s Maruškou do nemocniční zahrady. Na pokoji zůstal jen pan Straka, který nikoho nečekal a tak seděl a četl. Kolem čtvrt na čtyři se na pokoji objevila statná panička, venkovsky oblečená, s demižonem červeného vína a s taškou plnou dobrot.
Ptala se po Tondovi Nečasovi a divila se, že není na pokoji. „Tonda?“, odpověděl pan Straka, „ten šel se svou paní na procházku do zahrady, když je tak pěkně.“
„Co to povídáte, člověče, s jakú svojú paní? Já su jeho paní a jedu za ním až od Hradišťa a vezu mu plno jídla a pití, aby tady neumřel hlady. Kde ten dareba je? Esli tu má zas nějakú fiflenu, tož ať si mňa nepřeje, proutník jeden! „a výhružně se postavila do bojovné pózy, za kterou by se nemusel stydět ani římský válečník.
„Tož dozvím sa, kde teda je?“ a přistoupila nebezpečně blízko panu Strakovi. Ten dostal z báby strach, protože zůstal na pokoji sám a polekal se výhružného vzhledu herdekbaby ze Slovácka.“No,“vykoktal ze sebe konečně pan Straka“asi se šel projít někde do zahrady, když je venku tak pěkně.
Někde ho tam najdete.“ „Já mu dám zahradu! Esli ho tam načapám s nejaků babů, tož je s ním ámen! Ať si mňa nepřeje!“dodala Nečasová a vykročila rázným krokem na chodbu.
„Šak já si teho děvkařa najdu!“ ozývalo se ještě z chodby. Konečně se dupot jejich bot ztratil v šumu korzujících návštěv. Pan Straka si oddechl, neboť dostal z báby strach, aby mu ještě nějakou taky nevlepila, jak byla rozparáděná. Nechtěl ani pomyslet na to, co se asi odehraje v zahradě.
V nemocniční zahradě se pak strhla velká mela. Opravdová paní Nečasová načapala Tondu s jeho přítelkyní v intimní situaci na lavičce za keříkem. Co se dělo pak, dozvěděli se ostatní pacienti jen z vyprávění pana Votočka, který náhodou seděl na vedlejší lavičce a byl tak nechtěným svědkem tohoto dramatu z bezprostřední blízkosti. Skutečná paní Nečasová, která byla od Uherského Hradiště a neohlášeně přijela manžela navštívit, napadla nepravou paní Nečasovou s takovou vervou, až červené víno stříkalo z demižonu na všechny strany a paní Maruška, pravým jménem Konečná, skončila s četnými pohmožděninami na zdejší chirurgické ambulanci. Tonda nestačil zasáhnout, protože byl náhlým se zjevením své právoplatné manželky tak zaskočen, že nebyl schopen slova.
Pěstní souboj skončil jednoznačným vítězstvím paní Boženky Nečasové ze Slovácka, která byla o hlavu větší a minimálně o 30 kg těžší než její ubohá sokyně. Paní Nečasová si Tondu chytila pod paží a vítězoslavně si jej odvlekla z bojiště. Maruška, která vzhledem ke své tělesné konstituci byla předem odsouzena k porážce, skončila s četnými pohmožděninami, jak již bylo řečeno, na chirurgii. Ještě hodnou chvíli se pak zotavovala v ambulantní čekárně z toho šoku. Se sežmoulaným kapesníčkem v ruce, promočeným od slz a s pukajícím srdcem se potom pomalu belhala k domovu. „Ten nevděčník, ten zrádce!“ hořekovala a zatínala pěstičky. Ani se mě nezastal, ani mě nebránil! A ta bába jak kyrysník! Chudák Tonda, ten musí být doma pěkně pod pantoflem. Ale dobře mu tak!“
0
0
