Šak to stálo za to.
„Františku,“volal doktor Čenský doktoru Součkovi,“pošlu ti na standart jednoho infarkta z jipky. Je už mimo akutní nebezpečí, tak si ho tam vem na doléčení. Máš místo?“„Jo, zatím mám, tak ho Zdeňku pošli.“ Za chvíli přivezli na II. poschodí Antonína Nečase, který prodělal akutní infarkt spodní stěny a byl již vcelku dobrý.“ Dejte ho na šestku,“volala staniční Růža na sanitáře Otu Trčku, který Tondu Nečase vezl.
Při příchodu na šestku Tonda Nečas slušně pozdravil a představil se ostatním spolutrpitelům. Pan Chlup, senior pokoje, jej přivítal slovy:“ Tož tě synku vitáme z toho kriminálu mezi lidi!“ (Pan Chlup totiž také před nedávnem přišel z jipky a tamní pobyt bral jako omezování osobní svobody.) „Doufám, že seš rád, že ses konečně dostal mezi normální lidi, do dobré společnosti. Tady je aspoň trochu té srandy a jsme tady samý slušný lidi.“ „A co ty vlastně děláš?“ otázal se Tondy Nečase pan Svoboda
„No, chlapi, já su zedník, brigádník. Pocházám od Hradišťa a tady stavím nové byty.“
„My jsme tady taky samý dělníci“pravil pan Chlup. „Tady Pepa je horník, já dělám elektrikáře a pan Straka je hutník v důchodu. „Jakýpak hutník, já jsem valcíř“ povídá pan Straka. „Já jsem dělal válcovaný plechy ve Vítkovicích. Však tam taky bylo pěkné horko, až jsme se potili jako dveře od chlíva.To tady pan Votoček, to je bývalý obchodník,ten si seděl pěkně v pohodě v krámu, zatím co my se potili v horkém provozu.“ „Tak prr, panstvo, to tedy ne!“ ozval se pan Votoček.“já jsem řezník a začínal jsem pěkně od piky. A můžu vám teda říct, že bourání masa není žádnej med. Co jsem se natáhal těch půlek prasat a hovězího, to je panečku nějaká váha a ne jako u vás v huti, kde to všechno za vás tahaly jeřáby! A v krámě musíte navíc být v pěkný zimě, aby se vám to maso nezkazilo, takže si tu teďkom léčím revma z toho věčnýho prochlazování. A to byste se mnou určitě neměnili“.
„Prosím vás“ pravil Pepa Svoboda, „to máte beztak tu dnu, tu šlechtickou nemoc, co je z přejídání masem a z dobrýho bydla a ne revma. Tu mívají ti angličtí lordové a jiný nóbl lidi.“ „No,to ste teda uhod“, ozval se pan Votoček. “Já se zrovna přežírám masem! Vždyť já se na maso nemůžu ani podívat! Já už dlouho jím jenom ryby a drůbež a jen občas si dám takovou malou kotletku, abych nezapomněl, jak vepřové vypadá.“
„No ještě začínejte s těma chutěma! Já bych jed jak ten Baloun ve Švejkovi, jen kdyby mě tu někdo něco dones“, ozval se smutně pan Straka. “Já si o tom můžu nechat jenom zdát“, dodal. O panu Strakovi bylo známo, že je delší dobu vdovec a děti má daleko. A tak mu opravdu neměl kdo nosit nějaké dobroty.
„Počkejte, chlapi, dneska odpoledne za mnou přijde Maruška a donese řízky. Tak esli budete mět chuť, tož vám nabídnu“ děl nově příchozí pacient Tonda. “To víte, na jipce se to jest nesmělo, tož si to mosím vynahradit“.
Odpoledne o návštěvách přicupitala Tondova Maruška s kastrolem plným řízků a tak se nakonec dostalo na všechny. I pan Votoček, který tvrdil, že maso nejí, je zblajznul jako malinu a jen se olizoval a koukal, jestli nějaký ten řízeček nezbyl.
Ostatní pacienti měli také návštěvy a dostali leccos dobrého, ale na Maruščiny řízky nikdo neměl. Maruška chodila na návštěvy pravidelně denně, sedávala na Tondově posteli a zamilovaně koukala na Tondu, jak mu chutná. Pan Straka se po návštěvách nechal slyšet, že Tonda má takovou hodnou paničku, která ho tak láskyplně opečovává, že si ji snad ani nezaslouží.
0
0
