PŘÍBĚH Z DŮLNÍHO PROSTŘEDÍ

Bylo to v závěru roku 1959, na Velkodole Stalin už tři dny na vrcholu těžní věže nesvítila červená hvězda, symbol hlásající do celého kraje, že šachta splnila denní, ale v tomto období i měsíční a roční cílový plán, všem šlo o prémie.

Ráno u raportu u okénka při rozdělování práce ještě hodně před šestou vedoucí úseku geologie na nás významně pohlédl a důrazným oslovením říká: „Vy dva oto hevaj, v hlášení je napsáno, že se ve sloji Černá nevěsta při ražení ztratilo uhlí, je tam ustříhnutá sloj a seskok uhlí, no zkrátka ztratilo se v profilu ražení uhlí a je tam geologická porucha na sloji. Musíte to najít, vedení na tom moc záleží.” 

Pod tlakem naléhavého úkolu jsme se snažili jít rychle se převléknout a zajistit pro činnost potřebné věci. Ještě za námi se z okénka ozývalo: “Štajger vám nechal na noční směně překludit ten vaš kafemlynek (důlní dozor nechal přetransportovat vrtný stroj) a nechoďte nám dříve na oči, až zjistíte, kde to uhlí je.” TO znamenalo setrvat v dole tak dlouho, dokud se nezjistí, kde sloj pokračuje.






V této souvislosti je nutno předeslat, že uhelné zásoby z vyhloubené jámy do úrovně čtvrtého patra byly již téměř vyčerpány (vyrubány), a že bylo nutno se dostat k uhelným zásobám podpatrovým dobýváním, protože investice na prohlouben( těžní jámy byly v nedohlednu. Otvírky na pátém patře probíhaly dlouhou centrální svážnou o příkrém úklonu, která překonávala výškový rozdíl sto metrů.

Vrtal jsem tehdy s Franckem průzkumné a geologické vrty. U raportu jsme se příliš nezdrželi, spěchali jsme fárat do určené sloje a na centrální svážné (úpadnici) jsme předběhli i partu razičů a přípravářů.

Sloj Černá nevěsta při otvírání měnila svůj profil a teď jakoby uťalo, uhlí není. Je tam tektonický seskok, tvrdili geologové, sloj ve stejné mocnosti pokračuje dále. No jo, ale kam, nahoru, dolů? A jak velký je ten rozdíl? Na náš dotaz, jestli je uhlí pod počvou nebo v nadhlaví, nám bylo řečeno: to už je na vás, kde to nejdete.

Ustavili a zakotvili jsme vrtný stroj, vzduchová rotační turbína s vrtnými tyčemi zpívala svou vysoko naladěnou monotónní píseň. Přestavovali jsme nesčetně krát vrtný stroj, přidávali vrtné tyče, uhlí nikde! Usilovně jsme pracovali, ani jsme nesvačili, hlavou se nám honily myšlenky; hergot, je konec roku, celé okolí sleduje očima, zda svítí na věži červená hvězda symbol splnění plánu. Nebudou prémie!

Parta razičů už před hodnou chvílí na nás zablýskala svými reflektory, že je konec směny a že jdou až po svažné výše na čtvrté patro a na výjezd k jámě.

Konečně! Vrtná korunka prolétla měkkou uhelnou slojí, nezbývá než ještě zapsat parametry, a rychle nahoru, stihnout vymezenou dobu na vyfárání.

Nás však čekala úmorná povrchní chůze při značném výškovém rozdílu jednoho patra. To nemůžeme stihnout! Mladší Franta naskočil a zalehl si na rozjetý dopravní pás. Sledoval jsem jej, jak se houpavé světlo vzdaluje do vrchu, které se však najednou prudce obrátilo proti mně. Říkám si, je tam větrná gumová žaluzie “šraky”, ty mu shodily přilbu. Světlo se však narovnalo a pokračovalo dále.

A co já? Je Silvestr, pěšky už řádný výjezd jámou nestihnu. Než se dostanu na povrch, autobus mi ujede a doma jsou domluvené oslavy.

Zalehl jsem také na pás a nechal se unášet nahoru. Říkám si: přece se nenechám fackovat těmi gumovými popruhy a raději před nimi na vhodném místě sestoupím. Tam vám byl zápach… že by se Franta z toho fackování podělal? Naskočil jsem znovu a doběhl k jámě.

Už z povzdálí jsem slyšel huronský smích a štiplavé poznámky havířů čekajících na výjezd. Franta stál opodál náraziště s obnaženou hlavou a s přilbou pod paží, na hlavě měl takovou nějakou podivnou úpravu. Havíři se královsky bavili. Franc čekal až na poslední zátah, vyjel ve spodní etáži klece sám.

Kdo tomu byl vinen?

Zjistili jsme po Novém roce, že Poldek, havíř z razičské party z četby od naproti zabíjel před Silvestrem vepře a přehnal to s ochutnáváním. Pivo a mastné jídlo udělaly své. Zatím co my dva jsme usilovně vrtali, on v důsledku nezřízené hostiny si chodil odskočit a ulevit na pás do „forotu”, aby to tam nepáchlo. Nu, a když se ta krása vezla na hlušině nahoru, tak se to přilepilo na ty větrné gumové žaluzie.

Francek to při té jízdě chytil naplno, já jsem měl to štěstí, že už jsem znal důlní „finesy” a včas z pásu sestoupil.

Ale co bylo hlavní, splnili jsme plán a byly prémie.

Po Novém roce to Franc Poldkovi oplatil, v nestřeženém okamžiku mu snědl bravčovou svačinu. Ten se vztekal, ale život šel na šachtě dál a nám zbyly jenom vzpomínky.

Richard Junker

Share Button

999total visits,4visits today

Příspěvek byl publikován v rubrice Články, Povídky se štítky a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *