Víc jak půlstoletí sbormistrem
Roman Makarius se celý profesní život pohyboval mezi drsnými horníky. Možná tak jeho celoživotní koníček působí, jako by hledal jakousi estetickou kompenzaci. Nehornickou část života tak kromě rodiny věnoval svému koníčku – hudbě. I když i tu nakonec dokázal spojit s hornictvím.
„Lásku k hudbě ve mně probudila církev svatá, líbila se mi varhanní hudba v kostele, kde jsem působil jako ministrant. A pak také patřilo k dobrému tónu pražské rodiny hrát na housle nebo na klavír, tak jsem na tatínkův popud začal hrát na klavír,“ popisoval.
Už během středoškolských studií působil u amatérské filharmonie v Příbrami, později byl šéfdirigentem symfonického orchestru Vysokoškolského uměleckého souboru v Košicích. V roce 1961 se ve Stochově ujal pěveckého kroužku a pod názvem Hornický pěvecký sbor Kladno ho vedl až do své smrti. Postupem času z něj vytvořil největší pěvecký sbor ve středních Čechách, který pravidelně vystupoval v zahraničí a spolupracoval se sólisty Národního divadla.
Občas dokonce profesor Makarius zasedl i za kostelní varhany. Jako aktivní varhaník hrál například na svatbě svých přátel, herce Václava Vydry a herečky Jany Bouškové. A někdy si zahrál v kostele v Nezabudicích u Křivoklátu, o který se jeho rodina stará a vnuk Jan je zde regenschorim.
Od klasické hudby pak není daleko k dalšímu koníčku. Roman Makarius byl také význačným sběratelem starožitností. A jak měl ve zvyku, ani zde nezůstal na půli cesty a působil v tomto oboru jako soudní znalec.
Kořeny rodiny Romana Makaria sahají až někam k Bílé hoře. Do té doby nesli Makariové jméno Blažení, v souladu s tehdejší „módou“ ho však změnili na latinskou podobu Makarius. Věříme, že cesta profesora Makaria byla 3. února 2015 završena právě cestou k blaženosti, o kterou jako věřící katolík celý život usiloval.
Článek převzatý z webu: INFO.cz
Přednáška Romana Makariuse: Memento důlních nehod v českém hornictví
0
0
