Jihomoravské hornictví: jen zašlá sláva

Jižní Morava – „Já jsem horník, kdo je víc…,“ znělo dříve z hospod na Rosicku u Brna a Dubňansku u Hodonína.




Silácké řeči definitivně ustaly před patnácti lety. V roce 1992 totiž vytěžili poslední vůz s černým uhlím ve Zbýšově a zavřely se i hnědouhelné doly v Dubňanech. Bývalá hornická města se dodnes vypořádávají nejen se zanedbanými obrovskými areály.

Například Dubňany stále trápí vysoká nezaměstnanost – dnes osmnáctiprocentní. „A to se nejeví jako vysoká. V dolech pracovalo přes tři tisíce lidí, ve městě jich žije sedm,“ poznamenal starosta František Tříska (Svobodná občanská samospráva). Bez práce zůstávali lidé i v oblasti rosicko-oslavanské pánve. Měli ale výhodu, tady černouhelné doly zavírali postupně. Řada horníků tak měla čas zažádat si o předčasný důchod – nárok na něj měli už v padesáti letech. Nebo odcházeli na Ostravsko. Kdo hledal novou práci, měl potíže. „Zaměstnavatelé nechtěli bývalé horníky přijímat, tvrdá práce se podepsala na jejich zdraví,“ vysvětlil bývalý důlní lékař a dnešní zbýšovský radní František Ševčík (KSČM).

Havíři také byli zvyklí být zaměstnaní. „Úplně tady chybí podnikatelské podhoubí. Snad to změní další generace, které už budou vychovávané jinak,“ podotkl místostarosta Oslavan Miloš Musil (ČSNS).

„Staré dobré časy“ Kde se dříve rubalo uhlí, je jednoznačné při pohledu na politickou mapu – s trochou nadsázky je možné Dubňany, Oslavany i Zbýšov označit za bašty komunismu. Zatímco v celé republice získala KSČM v loňských parlamentních volbách 12,81 procenta hlasů, v hornických městech hlasovalo pro komunisty přes dvacet procent voličů. V Oslavanech dokonce 32 procent.
„Za minulého režimu patřili horníci k privilegované vrstvě. Sice tvrdě dřeli, ale měli velmi dobré platy a různé výhody. Po Listopadu se to změnilo a lidé jejich dřívější postavení kritizovali. Proto volí bývalí horníci komunisty,“ vysvětlil Musil.

Rodiny současných šedesátníků a sedmdesátníků navíc v dětství na vlastní kůži poznaly obrovskou bídu. „Jsem z jedenácti dětí, za jiného režimu bych nevystudoval, nebyly by na to peníze,“ poznamenal devětašedesátiletý Emil Okruhlica ze Zbýšova, který byl jedenáct let ředitelem rosicko-oslavanských dolů a přišel ze Slovenska. Horníci se k dolům stěhovali ze všech koutů republiky, stavěly se pro ně celé obytné čtvrti. I patnáct let po skončení těžby přetrvávají v bývalých hornických městech uzavřené komunity havířů. „Každý z chlapů tady má z té doby přezdívku. Podle ní se na ně doptáte spíš než podle jména,“ konstatoval zbýšovský radní Ševčík. Všichni se z práce znají, hned tak někoho mezi sebe nepřijmou.

Určitá zatrpklost a uzavřenost je podle psychologů pochopitelná. „Po revoluci tihle lidé přišli o své výsostné postavení, životní jistoty. Zvlášť ti starší si pak těžko zvykají, to se optimismus špatně hledá,“ podotkl brněnský psycholog Jiří Brančík. Havířská minulost na městech stále leží. A ve Zbýšově ji dodnes řeší i místní zastupitelstvo. Nejhlubší důl ve střední Evropě Jindřich II, hluboký půldruhého kilometru, byl po uzavření zaplavený vodou. Stejně jako oslavanská Kukla. Před několika lety však Báňský úřad nařídil zasypání obou dolů. Zatímco Kuklu už zaplnil vytěžený materiál z oslavanské haldy, Zbýšovští se stejnému postupu brání.

„Jedna věc je, že do rekultivace haldy se investovaly nemalé peníze. Navíc Jindřich je vlastně kilometr a půl hluboká studna a nikdo neví, co voda při zasypání udělá. Celý Zbýšov je poddolovaný,“ vysvětlil František Ševčík, proč zastupitelstvo proti zasypání dolu protestuje.

0 0