Ostrava chřadne. Pukne srdce města zrozeného z uhlí a oceli?

Výsledek obrázku pro ostrava

Ostrava

V Ostravě, městě zrozeném z uhlí a oceli, upadá těžký průmysl a tisíce lidí se bojí o práci. Je na tom ale třetí největší město Česka skutečně tak špatně? Může za jeho potíže jen ekonomika? A nejsou pro Ostravu spíše než ocelové srdce důležité čisté plíce?




Nadnárodní ocelářská skupina ArcelorMittal letos na jaře oznámila prodej ostravské ocelárny. Jejích více než sedm tisíc zaměstnanců se rázem začalo strachovat o práci. V tu samou dobu na sebe podal majitel Vítkovických strojíren návrh na insolvenci, a o práci tak přišla většina z 650 zaměstnanců. Těžební společnost OKD pak v jarních měsících dokončila bolestivou reorganizaci a stala se majetkem státu. Budoucnost jejích takřka deseti tisíc zaměstnanců ale také není příliš růžová, společnost počítá s tím, že provoz na posledním černouhelném dolu ukončí již v roce 2023. Těžký průmysl na severu Moravy zkrátka zažívá chmurné časy. Souběžně s tím rostou i obavy o budoucnost Ostravy, někdejšího ocelového srdce republiky.

Z uhlí zrozené

Jak už to tak bývá, kdo chce porozumět dnešku, musí znát minulost. V případě Ostravy to platí dvojnásob. Její osud byl na dlouhá desetiletí dopředu nalinkován v druhé půli 18. století, kdy byla na Ostravsku nalezena bohatá ložiska uhlí. Prudký růst aglomerace nastartovalo v roce 1828 založení železáren ve vsi Vítkovice, ve druhé polovině 19. století se Ostrava díky těžbě uhlí a železárnám stala jedním z nejvýznamnějších průmyslových středisek rakousko-uherské monarchie.

Největší rozmach Ostravy ale začal až s komunistickým převratem v roce 1948 a následnou orientací československé ekonomiky na rozvoj hornictví, ocelářství a dalších oborů těžkého průmyslu. Jeho masivní podpora vedla k rychlému bobtnání města. Zatímco v roce 1950 měla Ostrava zhruba 215 tisíc obyvatel, o dvacet let později už v tomto městě žilo na tři sta tisíc lidí. Socialističtí plánovači počítali s tím, že by severomoravská metropole měla pojmout půl milionu lidí, a město podle toho koncipovali. Jak říká ekonomický geograf Ondřej Slach z Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity, zásadní problém Ostravy je zakódován právě v její historii, v tom, že „po nějakých 150 let byla budována nikoli pro lidi, ale pro průmysl“.

Naplno se to projevilo po pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě. Rozpad Rady vzájemné hospodářské pomoci, a tím pádem i zhroucení trhu, na němž tyto země obchodovaly, vedl k drastickému propadu hospodářské produkce postkomunistických zemí. Nejvíce tím samozřejmě trpěla průmyslová centra jako Ostrava. Jen pro představu jejího ekonomického významu: během osmdesátých let minulého století připadalo v celonárodním měřítku na ostravskou průmyslovou oblast 86 procent těžby černého uhlí, 82,5 procenta výroby koksu, 66,8 procenta výroby surového železa a 60,3 procenta výroby oceli. V průmyslu zde byla zaměstnána polovina ekonomicky aktivních lidí. Rozpad Rady vzájemné hospodářské pomoci, a tím pádem i zhroucení trhu, na němž tyto země obchodovaly, vedl k drastickému propadu hospodářské produkce postkomunistických zemí. Nejvíce tím samozřejmě trpěla průmyslová centra jako Ostrava.

Útlum pak samozřejmě bolel. Propouštělo se ve velkém. Jestliže v roce 1989 bylo v těžební společnosti OKD zaměstnáno 112 tisíc lidí, o šest let později se počet zaměstnanců snížil na 42 tisíc a do roku 2003 spadl na pouhých 17,5 tisíce. Dnes OKD zaměstnává necelých deset tisíc lidí. Podobné snižování počtu zaměstnanců postihlo třeba i Novou Huť. V roce 1989 v ní pracovalo 23 tisíc zaměstnanců, v roce 2003 již jen dvanáct tisíc a v současnosti zaměstnává už jen kolem 7,5 tisíce lidí.

Pryč je i doba, kdy byli horníci a oceláři protežovanou skupinou. Ne nadarmo se za normalizace říkalo: „Já jsem horník, kdo je víc?“ Průměrná měsíční mzda havíře činila v roce 1988 necelých 7200 korun československých, což odpovídalo dvouapůlnásobku průměrného příjmu. A třeba havíř na čelbě si vydělal i deset tisíc korun, což byly na tu dobu obrovské peníze. Jen pro představu: ředitelé firem v průmyslu brali tehdy v průměru 7083 korun měsíčně. Dnes je situace zcela jiná. Horníci si vydělají kolem třiceti tisíc hrubého měsíčně, kdyby ale jejich mzda rostla po roce 1989 stejnou rychlostí jako průměrný plat v Česku, byla by více než dvojnásobná.

Černé plíce republiky

Ostrava se po roce 1989 zkrátka dostala do situace, na niž nebyla stavěná. Stala se industriálním městem v postindustriální době. A začali z ní mizet lidé. V roce 1990 měla zhruba 331 tisíc obyvatel, dnes v ní žije už jen 289 tisíc lidí. Proces úbytku obyvatelstva přitom nezpomaluje, právě naopak. Za poslední dekádu ubylo nějakých 27 tisíc obyvatel.

Do budoucna to znamená pro Ostravu velký problém. Město bylo plánováno pro půl milionu lidí, v souladu s tím byla navržena dopravní síť a celá infrastruktura. „Město se musí naučit efektivněji hospodařit. Počet obyvatel města se sice zmenšuje, náklady na infrastrukturu jsou ale pořád stejné,“ říká sociolog Lubor Hruška, šéf vědeckého kolektivu, který vytvořil několikasvazkovou monografii o vývoji Ostravy nazvanou Industriální město v postindustriální společnosti. Nejčastější vysvětlení úbytku obyvatel v Ostravě říká, že je za tím ekonomický vývoj. Jenže podle některých odborníků je to složitější. „Často se říká, že lidé z Ostravy odcházejí z ekonomických důvodů, kvůli deindustrializaci. Jenže když se podíváte na tvrdá data, tak Ostrava z ekonomického hlediska, když změříme míru nezaměstnanosti, přidanou hodnotu na zaměstnance, výdaje na výzkum a vývoj a několik dalších ukazatelů, patří k jednomu nejúspěšnějších regionů v Česku. Ekonomický vývoj není tak špatný, jak se občas prezentuje, a ekonomika není tím jediným důvodem, proč z Ostravy mizí lidé,“ říká Slach.  Stejně jako takřka v celé republice i v Ostravě se po roce 1989 rodí méně dětí a důchodců naopak přibývá. Jestliže v roce 1990 byla Ostrava jednoznačně nejmladším z velkých měst v Česku, dnes je městem nejstarším. 

Útlum pak samozřejmě bolel. Propouštělo se ve velkém. Jestliže v roce 1989 bylo v těžební společnosti OKD zaměstnáno 112 tisíc lidí, o šest let později se počet zaměstnanců snížil na 42 tisíc a do roku 2003 spadl na pouhých 17,5 tisíce. Dnes OKD zaměstnává necelých deset tisíc lidí. Podobné snižování počtu zaměstnanců postihlo třeba i Novou Huť. V roce 1989 v ní pracovalo 23 tisíc zaměstnanců, v roce 2003 již jen dvanáct tisíc a v současnosti zaměstnává už jen kolem 7,5 tisíce lidí.

Pryč je i doba, kdy byli horníci a oceláři protežovanou skupinou. Ne nadarmo se za normalizace říkalo: „Já jsem horník, kdo je víc?“ Průměrná měsíční mzda havíře činila v roce 1988 necelých 7200 korun československých, což odpovídalo dvouapůlnásobku průměrného příjmu. A třeba havíř na čelbě si vydělal i deset tisíc korun, což byly na tu dobu obrovské peníze. Jen pro představu: ředitelé firem v průmyslu brali tehdy v průměru 7083 korun měsíčně. Dnes je situace zcela jiná. Horníci si vydělají kolem třiceti tisíc hrubého měsíčně, kdyby ale jejich mzda rostla po roce 1989 stejnou rychlostí jako průměrný plat v Česku, byla by více než dvojnásobná.

Černé plíce republiky

Ostrava se po roce 1989 zkrátka dostala do situace, na niž nebyla stavěná. Stala se industriálním městem v postindustriální době. A začali z ní mizet lidé. V roce 1990 měla zhruba 331 tisíc obyvatel, dnes v ní žije už jen 289 tisíc lidí. Proces úbytku obyvatelstva přitom nezpomaluje, právě naopak. Za poslední dekádu ubylo nějakých 27 tisíc obyvatel.

Do budoucna to znamená pro Ostravu velký problém. Město bylo plánováno pro půl milionu lidí, v souladu s tím byla navržena dopravní síť a celá infrastruktura. „Město se musí naučit efektivněji hospodařit. Počet obyvatel města se sice zmenšuje, náklady na infrastrukturu jsou ale pořád stejné,“ říká sociolog Lubor Hruška, šéf vědeckého kolektivu, který vytvořil několikasvazkovou monografii o vývoji Ostravy nazvanou Industriální město v postindustriální společnosti. Nejčastější vysvětlení úbytku obyvatel v Ostravě říká, že je za tím ekonomický vývoj. Jenže podle některých odborníků je to složitější. „Často se říká, že lidé z Ostravy odcházejí z ekonomických důvodů, kvůli deindustrializaci. Jenže když se podíváte na tvrdá data, tak Ostrava z ekonomického hlediska, když změříme míru nezaměstnanosti, přidanou hodnotu na zaměstnance, výdaje na výzkum a vývoj a několik dalších ukazatelů, patří k jednomu nejúspěšnějších regionů v Česku. Ekonomický vývoj není tak špatný, jak se občas prezentuje, a ekonomika není tím jediným důvodem, proč z Ostravy mizí lidé,“ říká Slach. Stejně jako takřka v celé republice i v Ostravě se po roce 1989 rodí méně dětí a důchodců naopak přibývá. Jestliže v roce 1990 byla Ostrava jednoznačně nejmladším z velkých měst v Česku, dnes je městem nejstarším. 

Velkou roli podle něj hraje i stárnutí populace. Stejně jako takřka v celé republice i v Ostravě se po roce 1989 rodí méně dětí a důchodců naopak přibývá. Jestliže v roce 1990 byla Ostrava jednoznačně nejmladším z velkých měst v Česku, dnes je městem nejstarším. Pokud se nic nezmění, tak v ní bude podle Slacha žít v roce 2045 v průměru 2,4 důchodce na jedno dítě.

Že ekonomické důvody nemusejí mít na vylidňování Ostravy stěžejní vliv, je ostatně vidět i na tom, kam lidé z Ostravy odcházejí. Kdyby byly příčiny jejich odchodu pouze ekonomické, směřovali by zcela mimo region, tak tomu ale není. Podle nové analýzy migrace Ostravanů, kterou zpracovala společnost Lexxus Norton pro J&T Banku, celkem 66,5 procenta odchozích zůstává v kraji. To potvrzují i data, která má k dispozici Ondřej Slach. Z celkových 42 tisíc lidí, kteří z Ostravy od roku 1990 odešli, se asi 70 procent usadilo v její těsné blízkosti.

Dominantním důvodem této takzvané suburbanizace, kdy lidé odcházejí do zázemí města, je podle Slacha špatné životní prostředí a celkově nízká kvalita života v Ostravě. Spíše než ocelovým srdcem je totiž Ostrava v současnosti černými plícemi republiky. Jen v loňském roce byla ve městě vyhlášena smogová situace během 32 dní. Celý region se často halí do smogového pláště. Vždyť v desítce míst v republice, kde množství polétavého prachu nejčastěji přesahovalo limit, figurovalo loni hned osm lokalit ze severu Moravy a Slezska. První pětka pak byla ryze krajská. Žádné jiné místo v Česku na tom loni nebylo hůř než Ostrava-Radvanice, Věřňovice, Rychvald, Karviná či Ostrava-Přívoz. Jen v loňském roce byla ve městě vyhlášena smogová situace během 32 dní. Celý region se často halí do smogového pláště. Vždyť v desítce míst v republice, kde množství polétavého prachu nejčastěji přesahovalo limit, figurovalo loni hned osm lokalit ze severu Moravy a Slezska.

V Ostravě se dýchá mizerný vzduch i v mezinárodním srovnání. Společně s polským Slezskem je Ostravsko krajem s vůbec nejhorším ovzduším v Evropské unii. Přirozeně to má dopad i na zdravotní stav místních obyvatel. Špatný stav ovzduší přispívá k výskytu nádorových onemocnění, akutních respiračních onemocnění a alergických onemocnění. Třeba počet pacientů léčených s alergiemi v letech 2002 až 2007 stoupl v ordinacích klinické imunologie a alergologie o 53 tisíc, tedy o tři čtvrtiny. „Nedávno jsme dělali online průzkum mezi pěti sty lidmi v Ostravě, zhruba polovina z nich patřila k mileniálům, převážně vysokoškolsky vzdělaným. Vyšlo nám, že právě tato skupina, která by měla v budoucnosti Ostravu táhnout kupředu, se často chce stěhovat zcela mimo Moravskoslezský region. Primární důvod, proč chtějí pryč, není ekonomický, daleko více jim vadí špatné životní prostředí,“ říká Slach.

Argument, že se vytvoří nová pracovní místa, a tím pádem do Ostravy přijdou lidé a vše bude fungovat, tak podle něj neplatí. „Stejně podstatné je vytvořit kvalitnější podmínky pro život, zlepšit životní prostředí. Vidím to sám na sobě. Žiji a chci žít v centru Ostravy, ale jsme si vědom, že to může mít negativní vliv na zdraví,“ říká Slach.

Jak ale zároveň dodává, ne všichni Ostravané to vnímají stejně. Některým evidentně znečištěné ovzduší zase tak nevadí. Svědčí o tom skutečnost, že se řada lidí v posledních letech stěhovala třeba do Radvanic nebo Bartovic, tedy do okolí ArcelorMittalu, kde je vůbec nejhorší ovzduší v Ostravě. „Snad to je tím, že lidé touží po vlastním domku a zahrádce, a klidně tak bydlí a stavějí v oblastech, kde to životní prostředí není zrovna nejlepší,“ domnívá se Lubor Hruška-Tvrdý.

Některým evidentně znečištěné ovzduší zase tak nevadí. Svědčí o tom skutečnost, že se řada lidí v posledních letech stěhovala třeba do Radvanic nebo Bartovic, tedy do okolí ArcelorMittalu, kde je vůbec nejhorší ovzduší v Ostravě.

Ostrava nebezpečná

Jestli něco nepřispívá k dobré pověsti Ostravy, je to také relativně vysoká kriminalita. Podle loňských dat připadlo Moravskoslezskému kraji jedno nelichotivé prvenství – odehrála se v něm jedna loupež na pouhých 4390 obyvatel. Jen pro zajímavost, třeba v Olomouckém kraji připadla jedna loupež na 10 641 lidí. Index kriminality, který přepočítává celkový počet trestných činů na deset tisíc obyvatel, dosáhl třeba v Ostravě-Vítkovicích v únoru 2018, ze kdy jsou poslední data, úrovně 51,5. Jinak řečeno se v obci se 7700 obyvateli stalo 103 trestných činů. Znovu pro srovnání: třeba v Chlumci nad Cidlinou, kde žije asi 5400 obyvatel, dosáhl index hodnoty 2,8 (byly tam tedy spáchány tři trestné činy). Některé části Vítkovic, ale i jiné oblasti Ostravy se tak v posledních letech mění ve vyloučené lokality.

Právě způsob, jak se Ostrava s těmito místy vypořádá, bude podle Slacha určující pro její budoucnost. Mimo jiné kvůli tomu, že právě vyloučené lokality jsou oblastmi, v nichž se rodí nejvíce dětí. „Mělo by se dávat více peněz do vzdělání a sociální integrace. Narativ je přitom jiný – tvrdí se, že potřebnější jsou investice do budování infrastruktury a podpora ekonomického růstu, které potom vyřeší sociální problémy. Jenže to evidentně úplně nefunguje. Ekonomika na tom není špatně, nicméně sociální polarizace dál roste,“ říká Slach. Podle loňských dat připadlo Moravskoslezskému kraji jedno nelichotivé prvenství – odehrála se v něm jedna loupež na pouhých 4390 obyvatel. Jen pro zajímavost, třeba v Olomouckém kraji připadla jedna loupež na 10 641 lidí. 

Přesné cenové mapy sice nejsou k dispozici, podle Slacha se ale přesto dají rostoucí rozdíly mezi jednotlivými částmi Ostravy vyčíst z cen nemovitostí. „Třeba v takovém Krásném Poli či Plesné lze koupit dům za několik miliónů korun. V městském obvodu Ostrava-Jih, což je oblast, která demograficky v posledních letech upadá velmi rychle, lze koupit byt 3+1 do půl milionu korun,“ říká Slach. Je to podle něj jev naprosto typický pro města procházející stejným „smršťováním“ jako Ostrava. „V St. Louis koupíte dům za 300 tisíc dolarů, přejdete pár ulic a podobný dům získáte prakticky zdarma. Protože tam nikdo nechce žít,“ dodává Slach.

Sociální segregace bohužel začíná již od mateřských školek. „Máte školky, kde jsou jen malí Romové nebo je jich tam 80 procent. Když mám uvést jednu osobní zkušenost, školka, kde jsou převážně Romové, jede na výlet autobusem dvakrát do roka, školka kousek vedle pak jezdí na podobné výlety třeba dvakrát do týdne. Ty děti pak mají ve škole úplně jinou startovací pozici a Romové to prostě nedoženou,“ stěžuje si Slach.

Segregaci urychlují i obchodníci s chudobou, kteří skupují celé domy, ba celé bloky a nastěhují do nich Romy. „Ve vyloučených lokalitách žije nějakých sedm tisíc lidí, dalších asi šest tisíc je na ubytovnách. To máte třináct tisíc obyvatel Ostravy druhé kategorie,“ říká Slach. Pokud podle něj město nebude schopné integrovat sociálně slabší a hůře vzdělané lidi, tak si zadělá na velké problémy do budoucna. „Vše je otázka vzdělávání, bydlení a kvality života ve městě. Ekonomika se samozřejmě musí podporovat, není to ale tak, že pouze a jen ekonomika vyřeší sociální problémy,“ tvrdí Slach.

Ostrava se tak má kde poučit. Zkušenosti s útlumem těžkého průmyslu má třeba německý Dortmund, který patřil mezi největší průmyslová centra země. V 80. letech se ale těžba uhlí i výroba oceli staly příliš drahými a o práci přišlo na 70 tisíc lidí. Město tehdy vsadilo na vzdělání, vědu a výzkum. 

Kde se inspirovat

Ve snaze najít odpověď na otázku o své budoucnosti má Ostrava jednu výhodu. Situace, v níž se nachází, není v mezinárodním kontextu ničím novým. Ostrava se tak má kde poučit. Zkušenosti s útlumem těžkého průmyslu má třeba německý Dortmund, který patřil mezi největší průmyslová centra země. V 80. letech se ale těžba uhlí i výroba oceli staly příliš drahými a o práci přišlo na 70 tisíc lidí. Město tehdy vsadilo na vzdělání, vědu a výzkum. A udělalo dobře. Již v roce 1968 byla založena technická univerzita, kde v současnosti studuje přes 30 tisíc studentů. Nedaleko vzniklo i technologické centrum pro firmy zaměřené na biomedicínu nebo nanotechnologie, které dávají práci takřka deseti tisícům lidí, především těm vysoce kvalifikovaným.

Dortmund se usilovně snažil změnit svou image a zbavit se pověsti špinavého průmyslového města. Na místě dřívější ocelárny vzniklo jezero (Phoenixsee), na jehož březích vyrostlo luxusní bydlení. Památkově chráněná budova bývalého pivovaru byla zase za 50 milionů eur zrekonstruována a znovu otevřena jako centrum pro umělce. V roce 2010 byl dokonce Dortmund oceněn jako hlavní město kultury EU.

Podobnou transformací prošel i Pittsburgh, který zažíval díky těžbě uhlí a ropy hospodářský rozmach až do poloviny minulého století, kdy v něm žilo na 700 tisíc lidí. Počátkem 80. let ale přišla s přílivem levné oceli z Japonska a Jižní Koreje krize a lidé začali město opouštět. I Pittsburgh vsadil na výzkum a vývoj, do univerzit byly nality miliony dolarů. Ve školství a zdravotnictví vzniklo na sto tisíc nových pracovních míst, dalších 70 tisíc míst vzniklo ve výzkumu a vývoji. Město se změnilo i po fyzické stránce: na místě bývalé průmyslové zóny vznikly parky. Před pár lety byl Pittsburgh dokonce hodnocen jako pro život nejpřívětivější město v USA.

Ostrava tedy určitě šanci na dobrou budoucnost má. Měla by investovat do školství, vsadit na výzkum a vývoj, informační a komunikační technologie, určitě by se ale neměla obracet zády ke své průmyslové tradici. „Ostrava asi nikdy nebude jen městem služeb, průmysl tu bude vždy hrát velkou roli. Jen to nebude těžký průmysl, ale bude to lehký strojírenský průmysl, automatizovaná výroba,“ říká Hruška.

Podobnou transformací prošel i Pittsburgh, který zažíval díky těžbě uhlí a ropy hospodářský rozmach až do poloviny minulého století, kdy v něm žilo na 700 tisíc lidí. Počátkem 80. let ale přišla s přílivem levné oceli z Japonska a Jižní Koreje krize a lidé začali město opouštět. I Pittsburgh vsadil na výzkum a vývoj, do univerzit byly nality miliony dolarů.

Ač to mnohým Ostravanům dnes může znít kacířsky, konec Mittalu by z dlouhodobého hlediska mohl být pro město spíše přínosem. Znamenalo by to, že Ostrava bude mít čistější plíce, a to je pro její budoucnost podstatnější než srdce z oceli.

Petr Kain

Článek převzatý z webu 

Share Button

2779total visits,8visits today

Příspěvek byl publikován v rubrice Články, Nezařazené a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *