Dikobraz

Vysoký, asi jako já, hřmotný, asi jako já, nepoddajná kštice tvrdých, stojatých vlasů (já měl kdysi kudrnaté), zkoumavý pohled přes tlustá skla, hlubší vrásky od nosu k bradě – snad se také rád zasměje, asi jako já – tak vypadal při letmých setkáních vedoucí závodu ing. Zdeněk Vnenk. Jako by o mně nevěděl a nechtěl mne znát – prostě jeden z „tych z drugigo pientra“.

    Mezi havíři o něm běžely zkazky, jedni ho měli za kruťasa, jiní říkali, že „chlop, ktury nevypije“. „Něvim, něvim.“ „Furt za nim lazi ta Chovancova z podniku, no ta z POP!“ Prostě i pro mančaft byl tak trochu záhadnou figurou, „bo najhorši je, jak němožeš ani nic zlego o komšik ceknuť“.

      Jednou to přišlo.



Panička

???

 Klimčík ve svém kumbále zahřměl:“ Inženire, co si porobil? Zavodni s tebou chce okamžitě mluvit. Upaluj nahoru.“. Zachvěl jsem se představou, že jsem něco vyvedl nač jsem sám nepřišel. Zaklepu na dveře, paní sekretářka se na mne usmála (to nic neznamená, všecky ženy na šachtě zdaleka zdravím, protože už táta mi kdysi řekl, že nejdůležitější na světě je „mít to dobré u žen“).
    „Závodní už čeká, běžte dál.“ Zaklepat, nasadit úklonu (kolega Radvan, tomu později říkal „kačení pochod“), chvíli po vyzvání otevřít dvéře. Dikobraz seděl u stolu v košili s krátkým rukávem a zdánlivě se na mne ani nepodíval.
    „Inženýre, sedni si!“ Váhavě jsem poslechl, průser přece musím žehlit vestoje, rány přijímat zpříma.
    „Ty se jmenuješ Petr? Tady jsem pro tebe Zdeněk, ale za dveřmi mi říkej soudruhu závodní, kvůli lidem, rozumíš?“

    I tajemnice ve vedlejší místnosti musela slyšet ten padající kámen. Ale nedůvěra ještě nepovolila, za tou nabídkou na tykání přece něco musí být.
    „Jak se ti u nás líbí? Ty jezdíš až z Ostravy, to je náročné, měl bys bydlet někde blíže, ale řeknu ti upřímně ne zas příliš blízko, hehe. Soudružka Chovancová, víš, ta z POP mi řekla, že jsi se oženil, ani koláč jsem od tebe neviděl, ale až se budeš ženit podruhé, tak nesmíš zapomenout. Tak co, kde bys ten byt chtěl? Podívej Chovancová mi tu donesla několik možností – co říkáš, Karviná 1+3, Český Těšín 1+2, 1+3, 1+4, nic? Třinec-Lyžbice jaký chceš!“ Polilo mne horko, všechno jsem čekal, jenom to ne.
    „Podívej se na mně“,pokračoval:
    „Já mám byt tady za šachtou u Hlubiny, ale chci se stěhovat, je to 1+4, tak ti to uvolním, když bys chtěl.“ Polkl jsem a vytlačilo se mi z hrdla přes stisknuté hlasivky:     „Když já bych rád do Ostravy, mám tam …“ Utnul mě hned.
    „Vyloučeno, tam nemám ani kamrlík a prosím tě, sídliště jsou v Porubě, teď se má něco stavět v Hrabůvce, jak bys jezdil do práce, tebe ta angažovanost pro šachtu teprve čeká! Podívej se, musíš se nějak rozhodnout, pak si to měň, jak chceš!“
    „Aspoň Havířov“ už jsem jenom šeptl. Tázavě se na mně podíval,vzdechl a chopil se telefonu:
    „Soudružko Chovancová, mám tady toho inženýra, co chtěl soudruh ředitel projednat, ale on trvá na Havířově! Nešlo by to nějak? Třeba soudružka Kroczková by mohla s nějakou šachtou …“ Položil sluchátko a důvěrně se ke mně naklonil:
    „Víš, ta má dlouhé prsty a je to strašně hodná ženská, však ji poznáš. Podívej, já sám jsem na ní vymodlil ten svůj Havířov.“ Zazvonil telefon, dikobraz ho zvedl a postupně se mu měnil výraz ve tváři a když položil, dlouze se na mně podíval a jen tak ledabyle prohodil: „Tak budem jezdit spolu,1+2 v Havířově, cihla, za Radostí v parku, ale nemůžeš mít zase všechno. Je menší, a po nájemníkovi, no, no ,no, nerozbreč se. Já to projednám na odborech, myslím, že ve stejném bloku bydlí místopředseda ROH, tak to půjde. Jak ten dekret přijde, já tě zase zavolám. Čest!“ A ještě ve dveřích řekl něco jako „nejdůležitější na světě je mít to dobré u žen“.
    Jak jsem vypadl, jak dokončil směnu a s jakou jsem byl přivítán doma? Už nevím přesně, jenom maminka jako obvykle zabrblala:
    „Už se ti doma nelíbí?“
    Popsat příští dny, no cestování, nejdříve s novými klíči do bytu v Havířově, nádhera, v parku za kinem Radost, ve druhém patře, ústřední topení. Zařízený jsme měli jen jeden pokoj a ve druhém televizor na zemi a lustr na nebi, ale byl náš, a když přibyl do rodiny synátor, tak už ráno, když jsme vstali a podívali z okna do parku, už tam seděl děda (ostatní byli ještě v pracovním procesu) a čekal, až mu kočárek dolů sneseme a on bude hrát hrdého pochodníka s vnukem na pěšinkách kolem Lučiny, které si zamiloval.     Život je krásný.
    No a ve 4.40 mne denně vezl na Jindřišku autobus od „Korčagina“. Havíři respektovali, že vedle mne je jedno volné místo k následující zastávce i při sebeplnějším autobusu. „ Vitě, to miejsce je pro zavodniho, Dikobraza, un tam dycky šedi s tym novym inženýrem.“

 Zdroj: PETR SCHREIBER: ZE ŽIVOTA INŽENÝRA V ŠACHTÁCH OKR

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *