Ještě o filmu Dukla 61

Ještě o filmu Dukla 61
Dukla 61

Někdy krajem letošního léta jsem se vracela vlakem z Prahy domů, do Havířova. Nynější cestování se naštěstí tak velice liší od dob minulých, kdy lidé brali vozy útokem, aby si sedli co nejpohodlněji nebo vůbec si sedli. Dnes je podobné divočení už jen ve vzpomínkách pamětníků, neboť v označeném voze na vás čeká sedadlo, vaše sedadlo, až do něj svěříte svůj vzácný objem.

Přesně tak tomu bylo i toho dne. V kupé pro šest osob jsem chvíli byla sama, ale vzápětí se přihrnulo pět spolucestujících. Sami chlapi. Urostlí, mladí, veselí, vtipní. V kraťasech, tričkách, s kšiltovkami, žádné kufry, jen baťůžky. Než se usadili, umístili i moje zavazadlo na polici pro bagáže, nabídli časopis ke čtení, prostě chovali se dvorně jako ke své babičce.




Když se vlak rozjel, halasně se rozpovídali. Poslouchat jsem musela, i kdybych nechtěla. Z řeči jsem vyrozuměla, že jedou z nějakého dlouho očekávaného koncertu v Praze. Marně jsem se snažila uhodnout jméno kapely, určitě to byla rocková skupina, na symfonický orchestr nevypadali a já už mám přece jenom jejich hudební žánr dávno za sebou. Ale z jejich rozhovoru jsem pochopila, že to musela být skutečně významná kapela, když se na její koncert vydali až do Prahy, neboť pocházeli z nějaké menší vesnice z okolí Olomouce, protože budou ještě přesedat na jiný spoj. Přestala jsem trápit hlavu takovými úvahami, zabořila se do sedadla a pokusila se usnout. Najednou jsem zbystřila.

„No, chlapi, co říkáte na ten televizní film Dukla 61? Pěkný masakr, co?“ zahájil diskuzi můj soused. Rozpoutala se debata o filmů, který se promítal v televizi. Byla jsem potichu, čekala jsem na ohlasy od lidí, kteří v dole určitě nikdy nebyli a také o Ostravsku mají značně zkreslené představy, jako mnoho jiných občanů za hranicemi našeho kraje. Debata pokračovala, plná obdivů k hornické práci, dřině v dole i přes veškerou mechanizaci. Také pochybnosti jestli si filmaři něco „nenakašírovali“. A to byl pravý čas, abych vstoupila do diskuze.

Chlapi ztichli, ale jen na tu dobu, kdy jsem se představila. Uvedla jsem, že bydlím nedaleko místa tragédie, na Dukle jsem čtyřikrát fárala jako host, poznala jak odlišná práce to je od jiných profesí a jak úzce záleží na každém členu osádky bezpečí celého kolektivu. Chlapi poslouchali jako bych vyprávěla horor. A potom mne zasypali otázkami. Nedokázala jsem na všechno odpovědět, poctivě jsem to přiznala a s velkým porozuměním mi dali najevo, že jsem jako manželka havíře musela denodenně věřit v jeho návrat z práce domů. Byla to zajímavá diskuze a v závěru se všichni přiznali, že dosud o práci horníků věděli málo, proto hodnotí film Dukla 61, který sice představuje obrovskou tragédii, ale také tvrdou chlapskou dřinu.

0 0