Jeden horník zůstává po výbuchu v nemocnici

Marie Szottková

Někdy krajem letošního léta jsem se vracela vlakem z Prahy domů, do Havířova. Nynější cestování se naštěstí tak velice liší od dob minulých, kdy lidé brali vozy útokem, aby si sedli co nejpohodlněji nebo vůbec si sedli. Dnes je podobné divočení už jen ve vzpomínkách pamětníků, neboť v označeném voze na vás čeká sedadlo, vaše sedadlo, až do něj svěříte svůj vzácný objem.

     Přesně tak tomu bylo i toho dne. V kupé pro šest osob jsem chvíli byla sama, ale vzápětí se přihrnulo pět spolucestujících. Sami chlapi. Urostlí, mladí, veselí, vtipní. V kraťasech, tričkách, s kšiltovkami, žádné kufry, jen baťůžky. Než se usadili, umístili i moje zavazadlo na polici pro bagáže, nabídli časopis ke čtení, prostě chovali se dvorně jako ke své babičce.

     Když se vlak rozjel, halasně se rozpovídali. Poslouchat jsem musela, i kdybych nechtěla. Z řeči jsem vyrozuměla, že jedou z nějakého dlouho očekávaného koncertu v Praze. Marně jsem se snažila uhodnout jméno kapely, určitě to byla rocková skupina, na symfonický orchestr nevypadali a já už mám přece jenom jejich hudební žánr dávno za sebou. Ale z jejich rozhovoru jsem pochopila, že to musela být skutečně významná kapela, když se na její koncert vydali až do Prahy, neboť pocházeli z nějaké menší vesnice z okolí Olomouce, protože budou ještě přesedat na jiný spoj. Přestala jsem trápit hlavu takovými úvahami, zabořila se do sedadla a pokusila se usnout. Najednou jsem zbystřila.

     „No, chlapi, co říkáte na ten televizní film Dukla 61? Pěkný masakr, co?“ zahájil diskuzi můj soused. Rozpoutala se debata o filmů, který se promítal v televizi. Byla jsem potichu, čekala jsem na ohlasy od lidí, kteří v dole určitě nikdy nebyli a také o Ostravsku mají značně zkreslené představy, jako mnoho jiných občanů za hranicemi našeho kraje. Debata pokračovala, plná obdivů k hornické práci, dřině v dole i přes veškerou mechanizaci. Také pochybnosti jestli si filmaři něco „nenakašírovali“. A to byl pravý čas, abych vstoupila do diskuze.

S Davidem Ondříčkem je Marie Szottková

      Chlapi ztichli, ale jen na tu dobu, kdy jsem se představila. Uvedla jsem, že bydlím nedaleko místa tragédie, na Dukle jsem čtyřikrát fárala jako host, poznala jak odlišná práce to je od jiných profesí a jak úzce záleží na každém členu osádky bezpečí celého kolektivu. Chlapi poslouchali jako bych vyprávěla horor. A potom mne zasypali otázkami. Nedokázala jsem na všechno odpovědět, poctivě jsem to přiznala a s velkým porozuměním mi dali najevo, že jsem jako manželka havíře musela denodenně věřit v jeho návrat z práce domů. Byla to zajímavá diskuze a v závěru se všichni přiznali, že dosud o práci horníků věděli málo, proto hodnotí film Dukla 61, který sice představuje obrovskou tragédii, ale také tvrdou chlapskou dřinu.

     Než vystoupili v Olomouci z vlaku, odehrála se taková usměvná příhoda, na kterou ráda vzpomínám. Na sedadle u okna v úhlopříčce ode mne seděl asi nejmladší člen této party. Aspoň tak vypadal. Ten po dobu mého vyprávění ze mne nespustil oči. Když jsem skončila, řekl:

      „Paní, já vás odněkud znám.“

      „Vy jste někdy v Havířově byl?“

     „Ne, ale já jsem vás už někde viděl.“ Tu se mi v hlavě rozbřesklo:

     „Díval jste se na televizní dokument Černé zlato? Tam jsem řekla na kameru asi tři věty jako pamětnice těch časů.“

    „Ano, ano! To je ono! Tak vidíte, že jsem vás už viděl. A poznal vás,“ zvolal vzrušeně. „No to bude bomba, až se pochlubím večer u piva, že jsem jel ve vlaku s herečkou z tohoto filmu.“

     Nemělo smysl mu to vymlouvat, už ani nebyl čas, chlapi v Olomouci vystoupili, přátelsky se loučili a já jsem v kupé osaměla. Měla jsem hromadu času k přemýšlení.

Scenárista Jakub Režný a Ing. Milan Šlachta

      O tom filmu už bylo napsáno přemnoho. Vzbudil ohlasy kladné i méně příznivé. Psali o něm lidé povolaní, znalci, účastníci provozu, dokonce i toho kritického dne. Po celém hrozném neštěstí zbyl pomníček se jmény 108 obětí. Lidí, kterým přestřihla nit života hrozná tragedie. Kolik malých pomníčků a fotografií v rámečcích s černou páskou v rohu je rozseto v domácnostech pozůstalých? Lidský život je dar. A nezaslouží si, aby jen tak zmizel zapomenut v minulosti. Byla jsem se podívat v kině, když byl film Dukla 61 promítán havířovským studentům gymnázií. Jsem původním povoláním učitelka a nemohu věřit, že by byla dnešní mládež tak otrlá, jak se o tom často mluví. V kině bylo ticho, napětí, pozornost i slzy. Posléze diskuze. S touhou po poznání, objasnění, nikoliv po senzaci. Dokonce několik studentů přiznalo, že jejich dědové nebo prastrýci na Dukle zahynuli, ale jim o tom nikdo nic neřekl. Tak teď už ví.

      V tom já vidím přínos tohoto filmu, ať o tom mluví kdo chce, co chce – a chci poděkovat všem tvůrcům, všem kteří se na filmu Dukla 61 podíleli.

        Neboť splnil to, co se od filmu očekávalo. A jak se čím dál více ukazuje, povedlo se jim to.

Emailová korespondence:

Přeposílám e-mail zaslaný jako doplnění fejetonu Majky Szottkové scenáristovi televizního filmu Dukla 61.

Zdravím

Milan

  1. 12. 2018 v 11:28, <milan.slachta@seznam.cz>
    > Dobrý den Jakube, 
    > dovolila jsem si poslat ti fejeton, který konečně vyšel ve čtvrtletním zpravodaji našeho klubu KPHMO. 
    > Napsala jsem to tak, jak jsem to cítila a jsem ráda, že si to mohou lidé přečíst. 
    > Tebe bych chtěla o něco požádat. Ráda bych poslala poděkování vyjádřené v tomto fejetonu režiséru filmu případně členům štábu. 
    > Zvlášť děkuji Tobě, který jsi na celý nápad přišel a hlavně odvážně a cílevědomě šel za jeho uskutečněním. 
    > Několik desítek let trvalo, než se vůbec někdo postaral, aby se tato velká tragedie dostala mezi lidi a nezůstala 
    > pohřbena i se 108 dukelskými oběťmi. 
    > Srdečně Tě zdravím a přeji krásné vánoční svátky. 
    > Marie Szottková. 

Re: Fejeton

Ahoj Majko, Milane, 
fejeton jsem přeposlal dál, všem, kteří mi s Duklou pomáhali. 
Jak se máte? Doufám, že jste v mezích možností zdraví. Já zrovna bojuju s doznívající angínou. 
Jinak, pár informací ze života Dukly: 
Dukla se promítala na různých festivalech, např. v Berlíně, kde jsme se umístili mezi 3 a 5 místem ve velké mezinárodní konkurenci. A je skvělé, že náš příběh dokázal zaujmout a dojmout lidi z ciziny /od Anglie až po Maďarsko. 
ČT vyhodnotila Duklu společně s Černým zlatem a webem k Dukle jako nejlepší projekt celé televize za první půl rok. Pravděpodobně taky budeme nominovaní na Českého lva
… takže naopak, poděkování patří Vám oběma a Vašim přátelům. Bez vás by totiž Dukla 61 nikdy nevznikla!

Je to především úspěch vás všech.
Přeji vám oběma krásné vánoční svátky. 
Jakub. 

Share Button

Rubriky

Neštěstí v Dole ČSM vyšetří mezinárodní tým