Jaklovecká kolonie

Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@hornicky-klub.info  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Dobová pohlednice

Doba, do které vás svým vyprávěním zavedu, byla skromná, krátce po válce. Vládl ještě přídělový systém, potraviny, ale i látky byly na příděl – byly „na body“. Dnešní zářivé výklady plné zboží všeho druhu, parády od hlavy k patě, by nedokázala tehdy vymyslet ani nejbujnější představivost. A přece se chtěly paní, dívky i zcela malá děvčátka líbit. Paráda k nám, ženským patří, jako pravá ruka k levé. 

Šaty se přešívaly ze starších oděvů, dokonce odložených uniforem nebo závěsů, ale všelijak se zdobily, vymýšlely se doplňky, pásky, sponky, pentle, řetízky, korálky a náušnice. Už bezzubé slečny v kočárcích měly v oušku pomněnku, kroužek s kamínkem, perličku, slzičku, prostě náušničku ze zlata, stříbra, nejčastěji jen z postříbřeného kovu, ale málokterému dívčímu oušku tato ozdoba v lalůčku scházela.

Jen já jsem měla uši prázdné.






Celý příspěvek

Share Button

Už mi u raportu bečet něbuděš

Ukázka z knihy PETRA SCHREIBERA

ZE ŽIVOTA INŽENÝRA V ŠACHTÁCH OKR

Pomalu jsem se do pracovního ruchu na Jindřichové úspěšně zařazoval. Podle rady mého strýce, který pracoval na šachtě řadu let jako technik: „moc nevyskakuj, pozoruj a odposlouchávej, snaž se co nejrychleji rozpoznat, kdo je kdo a co je v kom!“ Měl pravdu, kdy- bych začal hned zpočátku hrát chytrého, zejména jazyk neznaje (tzv. „po našymu“ – směs polštiny, němčiny, slovenštiny a češtiny – se zatraceně liší od ostravského dialektu i od slezštiny, či hlučínštiny, které jsem ovládal z dob raného mládí). Ale bylo ještě hůře.

Na Armádě se neužívalo ani „ po našymu“, ale sleng, který jsem si sám nazval „armádštinou“. Ten obsahoval mnohem více přejatých slov z maďarštiny i slovenštiny, což odráželo národnostní složení brigádnického osazenstva a pak hlavně z němčiny pře- vzatých „odborně hornických výrazů“. Často jsem vídal nešťastné brigádníky z Čech či ze Slovenska, jak byli posláni pod šachtu pro „bindloch“ a vraceli se se 150ti kilovou stojkou „Gerlachem“ a jakou mrzkou radost dobrákům, kteří je tam vyslali, způsobili.




Celý příspěvek

Share Button

Život mě baví.

(povídka)

„Už mne ten život nebaví“, ulevila si zlostně paní Volná.

Nejraději by praštila pěstí do stolu, ale musela s tím počkat až do návratu domů. Stála totiž u hrobu svého nebožtíka, milovaného manžela Ferdinanda, kde ji čekalo nemilé překvapení.

Kovový plůtek ohraničující rov, vzácné kovářská práce ze železa, zmizel. Ztratila se i vysoká tepaná váza z náhrobku. Zloději dokonce ukradli i mramorového holoubka naříkajícího nad smrtí družky a zašlápli do hlíny čerstvě vysazené macešky.




Celý příspěvek

Share Button

Julča parádnice. Povídka

   Kdyby Tomek Mrozek věděl, co ho v manželství čeká, asi by se do ženitby nehrnul. Byl to pěkný urostlý mládenec slušných způsobů, havíř na slezskoostravském dole Terezie, který byl později přejmenován na Důl Petr Bezruč.

   Psal se rok 1882, Polda se stal z helfra havířem, nechal si narůst knírek pod nosem a pořídil si parádní hornickou uniformu. Bylo mu právě 24 let. Každá holka z kolonie by si ho ráda vzala za muže, ale on měl oči jen pro jednu. Julču z posledního domku Jaklovecké kolonie. Tato drobná dívka se starala o pět sourozenců a tátu, který pracoval na dřevišti. Máma jim jednoho dne utekla s cirkusem, zanechala muže i děti nečekaným problémům a zraňujícímu posměchu okolí.




Celý příspěvek

Share Button

Toulavé boty lesního profesora ve svém rodném kraji.


Stálá výstava v Renetě.
Ve dnech 14. – 16. 10. 2013 byl hostem našeho Klubu přátel hornického muzea (KPHMO), pobočky v Havířově Ing. Erich Václav, emeritní profesor Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze, pracovník FAO OSN (ve výslužbě), a hlavně náš přítel a kamarád, rodák ze Staré kolonie v Prostřední Suché.

Za svého působení na Lesnické fakultě vychoval desítky odborníků pro naše i tropické lesy v Africe a Asií. Dlouhá léta pracoval ve službách FAO OSN jako expert na tropické a subtropické lesnictví. Napsal řadu odborných studií a své zkušenosti publikoval ve dvanácti knihách určených pro širokou veřejnost. 




Celý příspěvek

Share Button

Frajer Pepin.

Povídka

Byl to synek z Jaklovecké kolonie, kde v jednom z prvních postavených domků s mámou bydlel. Nepatřil už mezi výrostky nebo hornické učně, měl něco málo přes pětadvacet let, ale protože nebyl ženatý, na oslovení synek měl pořád nárok.

Byl havířem na šachtě Ema, kterou po zániku jámy Prokop dal Johan Maria hrabě Wilczek hloubit v roce 1861 spolu s jámou Lucie. Názvy oběma jámám dal poetický uhlobaron podle jmen svých dcer. Na dole Ema pak v roce 1868 začala těžba uhlí.




Celý příspěvek

Share Button