|
Úvod
V
letošním roce si připomínáme dvacetiny Klubu přátel Hornického muzea v
Ostravě, který byl ustaven 2. června 1988. Při jubilejních výročích bývá
zvykem zpětně se ohlédnout za průběhem činnosti a jeho výsledky. Autor
příspěvku využil této příležitosti k rámcovému popsání přípravy a začátku
činnosti Klubu a také událostí, které založení předcházely, kterých se
zúčastnil nejprve jako přímý spoluaktér a později jako řadový člen. Popis
končí rokem 1996, kdy byla ukončena první etapa budování Klubu. Tento
příspěvek navazuje na hlavní článek, napsaný bývalým předsedou Klubu
Vladimírem Marklem, proto se vynechávají některé události, uváděné v hlavním
článku.
Před založením Klubu
proběhlo několik klíčových událostí, které vznik Klubu umožnily. Základem
byl vznik Hornického muzea na Dole Eduard Urx (pozdější Anselm) v
Ostravě-Petřkovicích, které bylo založeno 15. 8. 1987 Federálním
ministerstvem paliv a energetiky. Důl byl organizační součástí důlního
podniku Vítězný únor (DVÚ) v Ostravě-Přívozu, později přejmenovaném na Odra.
Po založení muzea byla s
ohledem na jeho kulturní poslání zajištěna 2. 9. 1987 smluvní spolupráce
mezi dvěma hlavními partnery v této oblasti, tj. Koncernem OKD (K-OKD) a
Národním výborem města Ostravy (NVO, později magistrát ). Dle dohody došlo k
reorganizaci již dříve ustavené Komise pro výstavbu a činnost hornického
muzea, která dostala funkci poradního orgánu pro generálního ředitele OKD a
primátora města. Do jejího čela byl namísto náměstkyně NVO pro kulturu
jmenován investiční náměstek ředitele DVÚ.
Těžní věž , a
strojovna těžního stroje dolu Eduard Urx (později muzejní důl
Anselm) v Ostravě-Petřkovicíeh (Kresba z r. 1965)
Dále byly zřízeny dvě hornicko muzejní pracovní skupiny, a to
jedna u Ostravského městského muzea pod názvem Vědecko dokumentační
středisko
Hornického muzea a druhá na Dole E. Urx pod názvem Technické středisko
Hornického muzea, které tvořila údržbářská četa. Kromě toho pro podporu
vybavení muzea hornickými exponáty byl při generálním ředitelství K-OKD
zřízen tzv. odborný výbor č. 19, posuzující předávání vyřazených strojních
mechanismů na důlních závodech a dodavatelských organizacích do sbírek
muzea.
Příprava založení Klubu
Autorem návrhu na zřízení Klubu byl v r. 1987 Ing. Pravomil Vokřínek (1924 -
2000). Návrh byl příslušnými orgány odsouhlasen a Klub začleněn do odborové
organizace ROH na Dole Vítězný Únor (DVÚ) v rámci kulturně výchovné
činnosti. Pak byl založen přípravný výbor Klubu, jehož členy kromě
navrhovatele se stali: Ing. Stanislav Vopasek za politické a hospodářské
vedení DVÚ a moje osoba, zastupující Závodní pobočku ČVTS, jejímž jsem byl v
té době tajemníkem. Úkolem přípravného výboru bylo vymezit náplň činnosti,
vypracovat návrh stanov a navrhnout kandidáty na členy výboru. Za předsedu
Klubu byl navržen Vladimír Markl (1941), pracovník DVÚ s hornickou
kvalifikací, mající řídící praxi v dole, který mimo jiné úspěšně vedl
několik let Klub heraldiků v Ostravě, pomáhal organizačně uspořádat a
finančně zajistit v Domě kultury Vítkovických železáren (VŽKG) v Ostravě
konání výstav heraldických symbolů VŽKG, pocházejících z celé doby existence
železáren. Také odborně publikoval.
Přípravný výbor Klubu se
poprvé veřejnosti představil při organizování a tvorbě exponátů v rámci
výstavy Hornická práce a technika, která se konala v době 19. 2. až 16. 3.
1988 na výstavišti Černá louka v Ostravě. Na výstavě se podařilo ukázat
návštěvníkům nejen nejstarší památky hornictví a celkový vývoj OKR, ale
zejména současnou strojní mechanizaci a techniku. Současně byl prováděn
nábor členů do Klubu.
Ustavení Klubu
Ustavující schůze Klubu přátel Hornického muzea proběhla 2. června 1988 v
Domě techniky OKD v Ostravě. Na ní byl mimo jiné zvolen sedmičlenný výbor ve
složení: Ing. Brým (†) z DVÚ, Petr Faster z Hlavní báňské záchranné
stanice, Ing. Chamrád (†) z Průmyslové školy hornické, Vladimír Markl z
podnikového ředitelství DVÚ, Ing. Píša z podnikového ředitelství Ostravsko
karvinských koksoven (OKK), Ing. Rajmon z generální ředitelství K-OKD a Dr.
Ing. Pravomil Vokřínek (1924-2000) z Ostravského městského muzea. Předsedou
výboru byl zvolen Vladimír Markl. Jak bylo uvedeno Klub vznikl jako zájmová
složka Závodního klubu ROH na DVÚ a jeho stanovy byly schváleny podnikovým
výborem ROH..
Počáteční činnost Klubu
Činnost Klubu začala být organizována v odborných sekcích, do kterých se
členové mohli hlásit podle svých zájmů a profese. Trvalým úkolem bylo
vyhledávání a pokud možno získávání předmětu a materiálů pro sbírkový a
dokumentační fond muzea. Zvolením Vladimíra Markla předsedou měl Klub
šťastnou ruku, v průběhu výkonu funkce se velmi zasloužil o dosažení
rozsáhlé a rozmanité činnosti Klubu. Pří řízení Klubu využíval zkušeností z
vedení Klubu heraldiků, zabýval se publikační činnosti. Účinně se opíral o
spolupráci s členy výboru, zejména spolupracoval s velkým znalcem hornické
historie Ing. Zdeňkem Paděrou, CSc. (1927 - 1997), výzkumným pracovníkem
Vědecko-výzkumného uhelného ústavu v Ostravě-Radvanicích a také s
pracovníkem městského muzea v Ostravě Dr. Ing. Pravomilem Vokřínkem
(1924-2000), který získal uměnovědné vzdělání na Karlově univerzitě v Praze
a měl zkušenosti z vedoucích technických funkcí na DVÚ, kde dříve pracoval.
Spolupracoval také s pracovníkem podnikového ředitelství OKK Ing. Píšou,
předsedou krajské odborné skupiny ČVTS pro koksárenství. Podařilo se mu
vybudovat Klub se širokými zahraničními kontakty s obdobnými kluby a
hornickými muzei v okolních státech. Členství v Klubu v té době se stalo do
určité míry prestižní záležitostí. Jeho členy bylo mnoho pracovníků v
Ostravě, kteří měli více méně co do činění s hornictvím, či s ním
sympatizovali. Příslušnost Klubu k podnikové organizaci ROH, která byla
formální, byla ukončena po registraci na Ministerstvu vnitra ČR dne 11.6.
1991, kdy Klub se stal samostatným občanským sdružením se statutárními
zástupci, zapsanými v registru sdružení.
Klub se významně podílel
na pracích a akcích v muzeu, vyhledávání a sběru exponátu a publikační a
poradenské činnosti. V této souvislosti je nutné pro úplnost doplnit, že
výbor Klubu v mnohých případech nahrazoval a doplňoval činnost vedení muzea
a také funkce, které by měla vykonávat muzejní rada (k jejímu ustavení
dodnes nedošlo). Předseda Klubu v tehdejším období měl jako jediný
statutární orgán mandát na oficielní zastupovaní zdejšího hornického
muzejnictví. V rámci kontaktů s vedoucími činiteli obdobných institucí v
zahraničí např. byla. uskutečněna první exkurze členů Klubu již v r. 1989 do
maďarského uhelného revíru Šalgótarjánu s předchozí prohlídkou Báňského
muzea v Banské Štiavnici, v x.1990 do německých hornických revírů, následně
do revírů polských, atd. Díky této činnosti a propagaci ostravského
hornického muzejnictví a Klubu přátel vzkvétala spolupráce se zahraničím,
vč. recipročních zahraničních návštěv. Tím se podařilo předsedovi získat v
zahraničí význačné osobní renomé. Vlivem obětavé a časově náročné práce, vč.
organizační zdatnosti se stal významným představitelem nejen Klubu , ale i
samotného ostravského hornického muzejnictví.
Část účastníků exkurze Klubu přátel
Hornického muzea v r. 1990 na cestě do Německu při zastávce v Hornickém
muzeu v Příbrami. Zleva: Dr. Majer, ředitel hornického oddělení Národního
technického muzeu v Praze a dále členové klubu: Klát, Mikulenka, Pospěch,
Žebrák st., Žebrák ml. a Broulík.
Obtížné období Klubu
Po změně společenských a
hospodářských poměrů v r. 1989 a následném nástupu ekonomická transformace
vč. restrukturalizace národního hospodářství, která byla spojena s útlumem
těžby v OKR, nastávalo již po r. 1990 pro činnost Klubu velmi obtížné
období. Což začalo tím, že vedení K-OKD už 18.12 1989 zastavilo financování
všech zahájených prací i plánované výstavby muzea podle dosavadních
schválených projektů. Ani navržená úsporná varianta v počtu tří muzejních
staveb nemohla být realizována. Od té doby bylo muzeum budováno jen s velkým
vypětím sil za trvalého nedostatku financí. Postupovalo se za pomoci Klubu
jen po částech, krok za krokem, cestou řešení nejnaléhavějších potřeb a
dílčích akcí podle momentálních finančních možností provozovatele, t. j. DVÚ.
Hrozilo i rozpuštění zmíněné tříčlenné čety, která zajišťovala shromažďování
a opravu exponátů, nalezených členy Klubu a dovezených z revíru a ukládaných
do depozitáře, který se nacházel v dvojhalí bývalé elektrické ústředny
Karolina v Ostravě, předtím získané DVÚ pro potřeby muzea.
Pro názornou představu tehdejší špatné situace v muzeu se
uvádí zpráva, která byla napsána (s citovým podbarvením) počátkem r. 1993
členem pracovní čety Karlem Schichorem: „Když byl na podzim r. 1992
definitivně odstaven parovod, vedoucí z Koblovského dolu na muzejní důl
Anselm, přestaly být objekty v celém areálu vytápěny. Dílny, které tu byly
dosud v provozu, byly narychlo s celým strojním vybavením odstěhovány na
důlní závody v Koblově a Hrušově. O čilosti vandalů a nenechavců, které se
při stěhování nepodařilo zabránit, svědčí např. rozbitá okna a dveře,
vytrhaní: kliky, demontované Kohouty a umývadla. Zima dále umocnila
postupující devastaci, takže při jarnímu sluníčku, zvědavě nakukujícím přes
proděravělé střechy budov, se nabízel smutný pohled na zamoklé stropy a zdi
a mrazem potrhané potrubí. A stejně neradostný pohled nastal vlivem
rozbujelé přírodní vegetace, přerostlých a polovyvrácených stromů,
náletových křovin a plevelů, právě tak, jako nepořádku, který tu zanechali
po sobě, tzv. likvidátoři."
Předseda Klubu přátel
Hornického muzea Vladimír Markl v rozhovoru se
světícím katolickým biskupem Msgre Hrdličkou u příležitosti vysvěcení kaple
sv. Barbory v Hornickém muzeu. Foto Hana Kuncová 4. 12. 2003
Negativní počiny, provázející útlum těžby v OKR, vyžadovaly
energické zásahy ze strany vedení Klubu, aby byly zachráněny alespoň
reprezentativní důlní exponáty před jejich úplným zničením. V té době bylo
vykonáno nezištně mnoho a dodnes neoceněné práce, jak pracovní četou v
muzeu, tak i členy Klubu. Připomíná se záslužný čin Klubu, kterým byla
záchrana parního těžního stroje na likvidovaném dole Ludvík v Ostravě-Radvanicích
a jeho přestěhování do depozitáře Hornického muzea, určeného jako náhrada za
původní parní tčžní stroj na těžní jámě dolu Anselm, který byl svého času
prodán do podniku Sběrné suroviny a sešrotován. Mimořádně
záslužným činem bylo přestěhování a zdařilé restaurování kapličky sv.
Barbory (původně sv. Anny) do muzea , která stála na Českobratrské ulici v
Moravské Ostravě a byla určena ke zbourání. Při otevření muzea pro veřejnost
4. prosince 1993 byla vysvěcena. Při této akci, která stála cca 300 tis. Kč,
byla získána řada pozitivních zkušenosti Klubu, spojená s opatřováním
finančních prostředků pomocí vyhledávání sponzorů a součinnosti s tehdejší
Nadací památkové péče. Tyto zkušenosti vedly v r. 1994 k založení vlastní
hornické „Nadace Muzeum pod Landekem" (dnešní Nadace LANDEK Ostrava) a
přesunu do ní zakládací jistiny 10 000 Kč z původní nadace pro památkovou
péči, která měla už jiné cíle a později zanikla. Utlum těžby uhlí v OKR a
úpadek prestiže hornictví ve společnosti a existenční obavy ze ztráty
zaměstnání se bohužel odrazil odlivem značného počtu členů Klubu, zejména
pocházejících z nedůlních institucí.
Otevření muzea pro
veřejnost
Následky rychle probíhajícího útlumu těžby v OKR znamenaly i pro muzeum na
dole Anselm reálné nebezpečí ohrožení existence. Zřejmě by ho potkal osud
úplné devastace, a to podobně, jako se tomu stalo u jiných opuštěných
důlních areálů, poněvadž muzeum je značně odlehlé od městské zástavby. Jen
díky nezměrnému úsilí pracovníků muzejní čety, stoupenců muzea ve vedení DVÚ,
zejména tehdejšího ředitele Ing. Jaroslava Vaněčka (již zemřel) a členů
Klubu, se podařilo kritickou dobu, jakoby zázrakem, úspěšně překonat.
Obzvláště je třeba ocenit zásluhy v tomto směru jmenovaného ředitele. Bez
jeho účinné patronace jako nejvyššího funkcionáře dolu, spravujícím i
hornické muzeum, by se i přes veškeré uvedené úsilí nepodařilo existenci
muzea zajistit.
Přes uvedené obtíže se
podařilo provést opravu správní budovy bývalého ředitelství dolu. (Poznámka:
důl dostal od 1.1.1991 původní název Anselm) a vybavit ji exponáty. Po
těchto přípravách bylo Hornické muzeum na hornický svátek sv. Barbory 4. 12.
1993 otevřeno pro veřejnost. Slavnostní akt byl proveden za velké účast
členů Klubu a pozvaných hostů řestřižením pásky Ing. Ivanem Dzidou,
generálním ředitelem OKD, a. s a Ing. Evženem Tošenovským, primátorem města
Ostravy. V pozdější době bylo nutné za přispění Klubu zvládnout ještě celou
řadu velmi obtížných úkolu, neboť funkční schopnost zařízení a vybavení v
areálu byla stále velmi neutěšená.
Po stránce organizační bylo muzeum ustaveno 4.1.1994 správou
OKD, a.s. jako samostatná organizační jednotka (VOJ). OKD a jmenováno jeho
vedení. Ředitelem byl instalován Ing. Stanislav Vopasek (17. 5. 1935-3. 6.
2006). Organizační jednotka muzea v této době častých organizačních
změn zůstala zatím začleněna pod Dolem Odra (dříve nesoucí jméno DVÚ) a byla
finančně zabezpečována Správou OKD, a. s. Později byla 1. 7. 1999 vyjmuta z
organizační struktury Dolu Odra a začleněna do odštěpného závodu OKD, a.s.-IMGE.
Nedlouho na to došlo 1. 1. 2001 opět k další, ale velmi významné změně, a to
k vyčlenění z organizační struktury IMGE, o.z. a vytvoření samostatného
závodu (o. z.) OKD, a.s.-Hornické muzeum, o.z.. Jeho součásti se stal, kromě
podnikového archívu OKD i Hornický skanzen na Dole Mayrau ve Vinařicích v
Kladenském revíru. Tím se stalo organizačně největším hornickým muzeem v ČR.
Do budoucnosti bylo muzeum řízeno podle koncepce rozvoje, schválené správou
OKD, a.s.
K velmi příznivým změnám
v nazírání na potřebnost Hornického muzea v Ostravě a činnost Klubu přátel
došlo po změně většinového vlastníka OKD, a.s., která nastala s příchodem
společnosti KARBON INVEST, a.s. v r. 1999 v čele s předsedou představenstva
Ing. Viktorem Koláčkem (nar. 19. 9. 1952), báňským inženýrem, což se
odrazilo i ve zlepšení přístupu orgánů města a státu k potřebám muzea.
Muzeum také začalo byt správou OKD více chápáno oproti dřívějšku jako
významná a přitom levná složka reklamy a možné místo obchodních setkávání a
kontaktů, a to na rozdíl od jiných málo návratných sponzorských aktivit,
propagačně málo souvisících s hlavním produkty těžebních společnosti OKD a
jejich dceřiných společností. Kromě toho muzeum se stalo vhodným místem
významných návštěv v Ostravě čelných představitelů státu a různých
organizací z tuzemska i zahraničí.
Pro úplnost ale zbývá
doplnit popis o vznik problému, a to, že v souvislosti s osamostatněním
muzea, začalo docházet vlivem dosavadních zaběhnutých zvyklostí k překrývání
některých činností mezi vedením Klubu a vedením muzea. Bylo to mimo jiné
zapříčiněno také tím, že Klub do té doby suploval do určité míry kompetence
muzea. Nově nastalé poměry vedly nezbytně bohužel k osobním a kompetenčním
rozporům, zejména v problematice zahraniční spolupráce, což nakonec vyústilo
v rezignaci stávajícího předsedy Klubu na konci měsíce října 1996. Tím
formálně došlo k završení první etapy existence Klubu, kterou lze označit
jako dobu založení a budování.
Závěrečné hodnocení přínosu
klubu z pohledu řadového člena.
K založení Klubu přátel Hornického muzea OKD v Ostravě došlo
2. 6. 1988. Klub byl velmi aktivně činný při budování hornického muzea, jež
bylo založeno v. r. 1987 a pro veřejnost otevřeno ke konci r. 1993. Klub
pomohl velkou měrou vybudovat muzeum, které se stalo největším a nejlépe
organizačně a technicky vybaveným hornickým muzejním zařízením v republice.
V Ostravě vznikla tak významná instituce, která představuje jedinečné a
hodně navštěvované kulturní centrum pro šíření poznatků o kamenouhelném
hornictví v OKR a jeho kulturním dědictví. Jedná se o zařízení mající, kromě
muzejního zázemí, neobvyklou nabídku širokého sportovního a kulturního
vyžití, odpočinkové relaxace a zábavy návštěvníků. Při nedostatku
turistických atraktivit na území města Ostravy se muzeum stalo významným
příspěvkem pro zlepšení situace v této oblasti. Slouží také k propagaci
nejen OKD, a.s. a jeho dceřiných organizací, ale i města Ostravy a vůbec
ostravsko karvinské aglomerace. Stalo se atraktivní a přitažlivou oporou pro
rozvíjející se industriální turistiku. Je vhodným reprezentačním místem pro
návštěvy významných osobností z tuzemska i zahraničí.
Při celkovém hodnocení
dosavadní činnosti Klubu lze konstatovat, že výsledek jeho činnosti,
představovaný dnešním provozem muzea, je úctyhodný. Jedná se zřejmě o velmi
významný přínos nejen pro vlastní členy Klubu a hornictví OKR, ale také pro
společenské a kulturního vyžití návštěvnické veřejnosti, zejména pro občany
města Ostravy. Jde i o významný příspěvek k rozšiřování poznání vlastních
členů Klubu v různých oblastech hornické činnosti a uplatňování nových
technologii v praxi a v neposlední řadě také v prohlubování znalostí
historie dolování v OKR.
Na konec hodnocení lze
vyslovit poděkování a vysoké ocenění za nezměrné již 20 let trvající úsilí
Klubu přátel a jeho představitelů a za významný podíl na vybudování
hornického muzea do dnešní podoby.
Ing. Jaroslav Klát
|
