(povídka)

„Už mne ten život nebaví“, ulevila si zlostně paní Volná.

Nejraději by praštila pěstí do stolu, ale musela s tím počkat až do návratu domů. Stála totiž u hrobu svého nebožtíka, milovaného manžela Ferdinanda, kde ji čekalo nemilé překvapení.

Kovový plůtek ohraničující rov, vzácné kovářská práce ze železa, zmizel. Ztratila se i vysoká tepaná váza z náhrobku. Zloději dokonce ukradli i mramorového holoubka naříkajícího nad smrtí družky a zašlápli do hlíny čerstvě vysazené macešky.




Celý příspěvek →

   Kdyby Tomek Mrozek věděl, co ho v manželství čeká, asi by se do ženitby nehrnul. Byl to pěkný urostlý mládenec slušných způsobů, havíř na slezskoostravském dole Terezie, který byl později přejmenován na Důl Petr Bezruč.

   Psal se rok 1882, Polda se stal z helfra havířem, nechal si narůst knírek pod nosem a pořídil si parádní hornickou uniformu. Bylo mu právě 24 let. Každá holka z kolonie by si ho ráda vzala za muže, ale on měl oči jen pro jednu. Julču z posledního domku Jaklovecké kolonie. Tato drobná dívka se starala o pět sourozenců a tátu, který pracoval na dřevišti. Máma jim jednoho dne utekla s cirkusem, zanechala muže i děti nečekaným problémům a zraňujícímu posměchu okolí.




Celý příspěvek →

Povídka

Byl to synek z Jaklovecké kolonie, kde v jednom z prvních postavených domků s mámou bydlel. Nepatřil už mezi výrostky nebo hornické učně, měl něco málo přes pětadvacet let, ale protože nebyl ženatý, na oslovení synek měl pořád nárok.

Byl havířem na šachtě Ema, kterou po zániku jámy Prokop dal Johan Maria hrabě Wilczek hloubit v roce 1861 spolu s jámou Lucie. Názvy oběma jámám dal poetický uhlobaron podle jmen svých dcer. Na dole Ema pak v roce 1868 začala těžba uhlí.




Celý příspěvek →