NOVÉ KNIHY
Autor:
Martin Jemelka
Vydavatelství: REPRONIS
Má 528 stran. , vázaná, formátu 145 x 205, cena 399,- Kč
Anotace Antologie pamětnických vyprávění obyvatel ostravských hornických kolonií. Autor shromáždil včetně již publikovaných pamětnických vyprávění 44 vzpomínek 50 obyvatel ze 17 hornických kolonií narozených v letech 1886–1955. Ve vzpomínkách se zrcadlí i dějinné události jako život za starého Rakouska, během I. světové války, hladových bouří v červenci 1917, říjnových událostí roku 1918, během hospodářské krize 30. let, život v Protektorátu Čechy a Morava, bombardování Ostravy v srpnu 1944, osvobození nebo politické změny po roce 1948. Opakují se v nich také každodenní stereotypy: dětské hry, hornické slavnosti, přítomnost židů nebo osob za II. světové války totálně nasazených na práci v místních dolech nebo Vítkovických železárnách. Živé jsou vzpomínky na dělnickou tělovýchovu a sport, spolkový, politický a náboženský život.
Kniha je na Ostravsku ojedinělým pokusem o shromáždění vzpomínek několika generací konkrétní sociální skupiny. Ve srovnání s podobnými českými a německými publikacemi však akcentuje obrazovou dokumentaci.
Ukázka:
Dneska jsem dvaasedmdesátiletý muž, který v letech 1931 až 1954 žil v Šalomounské kolonii, a můžu tedy vydat určité svědectví a poznatky o tom, jak se ve třicátých a čtyřicátých letech v kolonii žilo. Kolonie Šalamouna nebo Šalomouna se dala ohraničit na jedné straně Vítkovickou ulicí a na druhé straně až Mariánskými Horami. Potom se zase dala ohraničit Opavskou třídou a Hlubinskou osadou. Jmenované území tvořilo areál kolonie, kterou je třeba vidět i z hlediska konkrétní zástavby - staré zástavbě jsme říkali stará kolonie, nové zástavbě nová kolonie. Stará kolonie vznikla už v 19. století a nová část, ve které jsme bydleli i my, se stavěla postupně ve 20. století. Pomyslná dělicí čára mezi starou a novou kolonií byla Šalomounova ulice. Na ní stály přízemní domy, které byly ještě stavěny v 19. století nebo koncem 19. a začátkem 20. století. Dále směrem k Hlubině a k sokolskému hřišti a jízdárně už byly jednoposchoďové domy z 20. století. Stavební podobě kolonie odpovídalo i složení obyvatel: ve staré kolonii bydleli především penzisté nebo horničtí invalidní důchodci, kteří byli vyřazení. Prostě lidé, kteří byli z určitého pohledu nižšího sociálního zařazení, neměli takové výdělky a nemohli si příliš dovolit. V nové kolonii jsme bydleli my a jiné mladé rodiny s dětmi. Pravdou je, že i vybavenost obou částí kolonie byla podstatně rozdílná, protože stará kolonie neposkytovala takové služby, pohodlí a vybavení jako nová. Kupříkladu ve staré kolonii byla voda venku a lidé museli chodit pro vodu k hydrantu. Dřevěné záchody, které se vyvážely, byly taky venku. V podlouhlých přízemních domech byly jednopokojové byty, do kterých se zvenku vcházelo přímo do kuchyně. Byla tam kuchyň a ještě jeden pokojík. Některé byty byly vybavené i malou předsíňkou. Jak které. Kdežto zástavbu, ve které jsme bývali my, už tvořily jednoposchoďové domy, v nichž byla předsíň, tekoucí voda, elektřina a splachovací záchod přímo v bytě. Ve staré kolonii sice elektrika také byla, ale pochopitelné je, že tam bylo ještě použito starých rozvodů a elektrika šla jen po povrchu. Ve staré kolonii se elektrika dělala dodatečně, kdežto my jsme už měli elektriku zasekanou v trubkách. Jak ve staré části, tak v novější části kolonie měl každý nájemník k dispozici hospodářskou část, tzn., že mohl chovat prasata, slepice, drůbež, kozy. Hus bylo méně. Ale králíci se zvláště před okupací a za okupace, kdy byl nedostatek masa, pěstovali ostošest. My jsme měli běžně čtyřicet králíků!
