"To my na Armádě...?"
EDICE - HORNICTVÍ VČERA, DNES A ZÍTRA (11)
NOVÉ KNIHY
Autor:
Petr Schreiber
Ilustroval: Petr Pospěch
Vydavatelství: EDICE KPHMO
Má 131 stran, formátu 170 x 240,
Úvodní slovo autora Hned na počátku chci vysvětlit, jak jsem přišel na nápad, sepsat vzpomínky na své kolegy a na svoje vlastní příhody, spojené s působením v hornické profesi.
Už jsem dědek a paměť pomalu ale jistě odchází do příšeří, ve kterém se jednak sama ztrácí, jednak přibírá jakási zjevení a přeludy, způsobující chaos ve snaze, upomenout se na proběhlé doby.
Slíbil jsem sobě, ale hlavně svým synům, které jsem léta letoucí oblažoval pravdami i polopravdami o dějích, které jsem dennodenně prožíval při své hornické pouti životem, že dokud si ještě dokáži udělat aspoň trochu pořádek v kartotéce vzpomínek a převzatých příběhů, pokusím se svěřit prožité události papíru Měl to být spolu s doplněným rodokmenem rodu můj odkaz ,a protože jiných pozemských statků jsem jak já, tak zcela jistě i kolegové o kterých píši, téměř prost, tak obsahem předaných statků ať jsou aspoň slova, ťukaná jedním revmatickým prstem do počítače.
Žili jsme v jiné době, kde se uspokojení nalézt nemohlo a také nenalezlo v hrabání milionů pod sebe, život vyznával j jiné hodnoty a myslím, že to tak bylo dobře. Proč tedy znepokojuji Vás, čtenáře. Nikdy jsem neměl ambice psát, ale řada z Vás mě měla za hornického povídálka, vždyť jsem využíval každé možnosti, abych jakoukoli sesi, havarijní komisi, poradu a společenskou sešlost snad i otravoval svými povídačkami.
Tak se stalo, že na schůzi petřvaldské pobočky Klubu přátel hornického muzea v Ostravě, když vypadl ze zdravotních důvodů přednášející s plánovaným vystoupením, jsem zaskočil s přednesem některých vzpomínek.. Na nátlak přítomných a vedení pobočky jsem přislíbil, že vzpomínky připravím pro klubovou schůzku a snad i pro zamýšlené vydání v naší klubovní edici.
Proč Armáda na úvod ? Byla to má mateřská šachta, na kterou jsem nastoupil hned po vysoké škole. I když jsem ani zdaleka nevyčerpal všechny vzpomínky z Armády, chci pokračovat. Rád bych později přinesl i příběhy z Fučíku, VVUÚ i z vlastního mého rodinného života, ale prozatím budu psát případná pokračování jen pro sebe, nechá obtěžovat.
Proč jsou obsahem příběhů především lidé a dokonce konkrétní osobnosti? Jsem přesvědčen, že dějiny hornictví nejsou dějinami strojů, technologií, havárií a tragických událostí, ale především lidí s jejich osudy.. Nositelem všeho byli osobnosti a popisovat dějiny bez jmen těch, kteří je tvořili? Byl bych rád, abyste mi věřili, že si všech, se kterými jsem se setkal a vzpomínání zaznamenal, hluboce vážím a že na jejich příběhy, i když někdy popisují jakoby nepříliš pozitivní děje a chování, pohlížím jako na projevy čistého a upřímného lidství a zapřísahám Vás, abyste přijali stejný úhel nazírání. Takoví jsme byli a tak jsme žili.
Proč používám nespisovný jazyk? Česko polské pomezí je charakterizováno u částí obyvatel nářečím, které je nazýváno „po našymu". Ale Armáda si vytvořila svůj jazyk, daný složením hornického kolektivu. Ve fázi, kdy jsem vstupoval do funkce hlavního inženýra, pracovalo na Dole ČSA 49 národností. Hrubý přehled hovořil v roce 1965 o zhruba 35% havířů české národnosti, 30 % Slováků, 19 % Poláků, 12 % Maďarů a zbytek byl tvořen Reky, Romy, Rumuny, Ukrajinci, Italy, Němci atd. Ten přehled tenkrát nechal udělat ředitel Pěgřimoč, aby se přesvědčil o potřebě ovlivňování národnostní politiky pří řízení podniku, která jej jako Petřvalďana s životní zkušeností uplynulých let, nesmírně zajímala. Navíc měla Armáda téměř 10 000 zaměstnanců a fluktuací, která způsobovala dvojnásobnou obměnu osazenstva. Ročně tam opravdu platilo: „Co Cech, to brigádník" s tím, že bylo třeba nahradit slovo Čech slovem občan ČSSR.
Přehled však nehovořil o jazyku, ale o národnosti. Každá národnost však přinášela svébytný vklad do používané mluvy. Jinak hovořili brigádníci z jižní Moravy ( Brno bylo s Prostějovem významným náborovým okresem), jinak Pražáci a Plzeňáci, jinak hovořili „gorole", jinak Oravcí, Kysučané, Prešovští a Míchalovečtí „ Vychodniari", chlapci od Hronu a Trenčína.Mímořádný podíl byl Maďarů z okolí Komárna, Šahů a Rožňavy, kteří měli dorozumívací potíže a tak používali výrazné množství svých slovíček, které zase rádi přejímali ostatní.
Vytvořil se tak jazyk, kterému rozuměl jen Armáďák, a který okamžitě reagoval na třeba „těpni tu ten oný bazmek", ale který také dokázal vyjádření ve chvílí něžného zamyšlení nad přírodou: „ Koukej, koukej, jak ten kocour na ten krzak vylazuje!" Nazývám ten sleng někdy „tutajštinou", jindy „armádštinou". Nikdy nebudu dosti vděčný svému strýci, technikovi na Dole Evžen, který mí radil skutečně od srdce: „ Jak přijdeš na šachtu do Karviné drž nejméně rok papulu a poslouchej. Tak poznáš jazyk, lidí a hlavně co v kom leží, jak se k tobě bude chovat! ". Prosím všechny jazykozpytce, aby nepoměřovali mnou užívaná rčení s jazyky „po našymu", či s polštinou. Pokusil jsem se vyjádřit foneticky slova tak, jak si je dodnes pamatují a prosím, abyste prominuli některé zjevné prohřešky o nichž budete přesvědčení. My jsme si však na Armádě rozuměli dobře. Domnívám se, že čtenáři , pro něž je povídání určeno, slovník potřebovat nebudou. Na řadě dolů byla situace podobná.
Ještě dlužím vysvětlení, proč je v podtitulku „ To my, na Armadě ...?"
Zejména ti starší si pamatuji, že vždycky po výměně osobností ve vedení revíru, jsme museli volky nevolky poslouchat: „ To my, na Vítězném Únoru ... ", „ To my, na VOKD . . . " a dokonce asi 2x „ To my, na Armádě . . . " ( to po nástupu Jaromíra Matuška a Ericha Karpety). Ať tedy zazní i po třetí „ To my, na Armadě ... ! A tak si dovolím zapůjčit Jíráskova slova ze Starých pověstí českých: „ Pojďte a slyšte pověsti dávných časů ..."
