POSLEDNÍ VOZÍK UHLÍ Z DOLU LIDICE

Stalo se to před čtyřiceti lety 31. ledna 1967 na odpolední směně. Byli u toho i Lidicebývalí horníci a technici, konala se menší oslava a vzpomínalo se na historii jámy Oskar, Petershofenschacht, Masaryk II a Lidice. Naplnil se život jedné šachty, který trval 76 let tolik jako jeden lidský věk. A v tom vozíku bylo poslední uhlí z těch 13,432.267 tun vytěžených touto jámou. Patřila k těm nejmenším v revíru a chodívalo se k ní do kopce, odbočkou z cesty mezi Petřkovicemi a Lhotkou.

Důl Oskar byl založen v letech 1891-1896 původně na katastru obce Ludgeřovice, který byl později převeden do katastru obce Petřkovice. Na tomto území se však kutalo již od roku 1806, kdy se razila důlní díla štoly, šachtice a duklice. První z důlních měr byla propůjčena sloji Bohatý 27. ledna 1806. Svislá důlní díla dosahovala nevelké hloubky a ani štoly ražené do svahu podél cesty do Lhotky nebyly dlouhé. Největší dílo byla Dědičná štola bohatá slojemi o délce 1336 metrů, která nafárala sloje Josef, Salome, Naděje, Přilehlý, Reiche, Bedřich Vilém, Císař Ferdinand, Rothschild, Novodvorský, Černá nevěsta, Fanny, Bedřiška, Bohdan a Čeněk. Její ražení začalo v roce 1834 a skončilo po 39 letech, kdy již nebyla naděje nafárat další sloj.

Poslední zápis o této štole je ze dne 3. ledna 1875, pak byla štola opuštěna a uzavřena mřížemi. Na starých mapách jsou u štoly zakresleny koksové pece, spíše milíře a vápenka. Za druhé světové války sloužila štola jako protiletecký kryt a na samém konci války si v ústí štoly zřídil Volksšturm dokonce své velitelství. Zůstalo po nich pouze rozsypané střelivo a pár ručních granátů ani si moc nezastříleli.

Po vyrubání slojí otevřených Dědičnou štolou bohatou slojemi se přikročilo k hloubení pokusné šachty, pozdější větrní jámy č. 2, až 1. června 1891. Zároveň se začalo s výstavbou provozních budov na povrchu. Cestu od hlavní silnice vedoucí z Ostravy do Opavy vybudovali v roce 1894 italští dělníci. Závod byl budován podle tehdy nejlepších technických vymožeností a ve své době platil za nejmodernější. Pojmenován byl Oskar po synovi spolumajitele Alberta, svobodného pána z Rothschildů. Pro odtěžení uhlí z prádla byla postavena výkonná lanovka o délce 2277 metrů vedoucí na přívozské nákladové nádraží. Od 2. listopadu 1909 byla uvedena do provozu nová lanovka vedoucí ke společnému prádlu na Dole Anselm. Odtud se uhlí dopravovalo vlečkou, zřízenou 16. září 1908, na přívozské nádraží.

Parní těžní stroj o výkonu 750 k byl v roce 1926 vyměněn za elektrický systému Leonhardi o výkonu 900 k. Důl byl větrán hlavním ventilátorem systému Capell o výkonu až 5000 kubických metrů vzduchu za minutu. Stlačený vzduch dodávaly do dolu dva kompresory o výkonu 5 kubických metrů stlačeného vzduchu za minutu. Později bylo spojeno druhé patro Dolu Oskar se třetím patrem Dolu Anselm, odkud byl dodáván na Důl Oskar stlačený vzduch potrubím o průměru 200 mm. V roce 1930 bylo toto spojení zrušeno, dodávka stlačeného vzduchu byla přerušena, zásobování dolu stlačeným vzduchem obstarával starší elektrický kompresor na povrchu a až šest malých elektrických kompresorů účelně rozmístěných v dole. Za okupace kompresory nevyhovovaly německým normám, jejich provoz byl zrušen a pro zásobování Dolu Oskar stlačeným vzduchem bylo vybudováno potrubí o průměru 300 mm vedené z Dolu Anselm zčásti na povrchu a zčásti pod zemí. S přibýváním důlních strojů ani to nestačilo a s dodávkou stlačeného vzduchu musel vypomáhat Důl Odra.

Proti ostatním dolům v revíru byl Důl Oskar výjimečný v tom, že od roku 1926 v něm byla, jako první ve střední Evropě, postupně zaváděna elektrifikace v takovém rozsahu. Kromě vrtacích kladiv, sbíjecích kladiv a lokomotiv byly všechny ostatní stroje elektrifikovány (dokonce i motory nátřasných žlabů). Elektrifikace byla vlastně východiskem z nouze. Dosavadních 15 plamencových kotlů starých třicet let nestačilo pro provoz dolu, a tak se přistoupilo k elektrifikaci. Elektrický proud o napětí 15 kV z ústředny Karolina přiváděný do ústředny na Dole Anselm se tam transformoval na napětí 2500 V. Tento proud se používal k provozu hlavních čerpadel u jámy a k provozu revírních kompresorů. Pro ostatní stroje byl transformován na 220 V.

K odtěžení uhlí k jámě se používaly benzolové lokomotivy a později lanovky. Koně sloužili jen na 1. patře při otevření dolu poslední kůň byl nasazen při ražení jihozápadního překopu na 4: patře v letech 1923-1925. Pásové dopravníky byly uvedeny do provozu za druhé světové války a nakladače až po roce 1945.

Publikace Emanuela Vlčka, z níž jsou čerpány všechny zde uvedené údaje, obsahuje podrobnou statistiku těžby. Jsou to čísla, nad kterými se snad pousměje horník z některých, zejména karvinských velkodolů, ale těch celkových více než 13 milionů tun z Dolu Oskar až Lidice snad není zase tak málo. Podívejme se na ně: v roce 1896 bylo vytěženo 74 345 tun. Pak těžba rostla po desítkách tisíc a dvoustovky tisíc dosáhla za deset let v roce 1906, kdy důl vydal 228 300 tun. S občasnými výjimkami se pak těžba pohybovala okolo 200 000 tun. Absolutně nejvyšší pak byla v roce 1944, kdy pro vítězství Velkoněmecké říše horníci na Petershofenschacht nakopali 306 700 tun uhlí.

Buďme spravedliví. Po mnichovském diktátu bylo území Hlučínska přičleněno k německé říši a stalo se Altreichem. Němci obsadili 8. října 1938 Petřkovice a tedy i Důl Oskar. Úřední řečí se stala němčina, veškerou moc převzala NSDAP. Šest zaměstnanců uteklo již před vyhlášením mobilizace v roce 1938 za hranice, tam se hlásili u Freikorpsu a pak se domáhali prebend za své „zásluhy“. Také byl sestaven seznam horníků, kteří se předtím zúčastňovali veřejného života a i jinak byli novému režimu nepohodlní 56 jich bylo přeloženo 29. ledna 1939 na doly v Horním Slezsku a Vestfálsku. Pak vypukla válka a začaly přicházet povolávací rozkazy na frontu. Mnozí ze strachu, aby tam nemuseli, podávali maximální výkony chtějíce se zavděčit. To je jeden z pohledů na onu vysokou těžbu v letech německé okupace.

Poslední dny německé okupace byly dramatické. V sobotu 28. dubna 1945 byl závod znovu bombardován sovětským letectvem a správa závodu se rozhodla důl uzavřít. Asi sto zaměstnanců se rozhodlo odejít do severních Čech pracovat na tamních dolech. S nimi uprchli také funkcionáři NSDAP a gestapáci z Ratiboře, kteří se již několik dní zdržovali u vedoucího závodu. Horníci se zdržovali v protileteckých krytech i v dole. Ještě v neděli přišlo do závodu asi 300 německých vojáků. Pokusy odpoutat se od postupující sovětské armády byly neúspěšné, stejně jako jejich poslední pokus o útok, a tak se vojáci sami začali odzbrojovat. Po vyčištění závodu od zbývajících Němců, z nichž někteří byli schováni i v dole na I. patře, bylo zjištěno, že poslední boje stály životy 36 Němců a šesti rudoarmějců. Dne 2. května 1945 technici z ředitelství Vítkovických dolů převzali závod Anselm, na Lidice se nedostali. Lidice později převzal Dr. Ing. Otásek, pobyl zde však pouze týden, protože byl jmenován ředitelem Vítkovických dolů. Pak se urychleně začaly odstraňovat škody způsobené válkou a 9. června 1945 se začalo těžit.

Vraťme se zpět na začátek této historie a vzpomínejme. V 19. století byla v našich zemích dvanácti až čtrnáctihodinová pracovní doba. Po předmájové stávce roku 1890 byla u Vítkovických dolů zavedena desetihodinová pracovní doba, jež platila i pro Důl Oskar. Na petřkovickém dole se udržela až do roku 1875 zvláštnost. Horníkům byl stanoven pracovní úkol, po jehož splnění mohli kdykoliv vyfárat. Vtírá se vzpomínka na dobu, kdy výjezd a sjezd mužstva byl oddělen a pak bylo zavedeno střídání „na laně“. Osmihodinovou pracovní dobu si horníci vymohli po skončení první světové války. Pak se postupně pracovní doba zkracovala a od 1. listopadu 1966 byl zaveden 40hodinový pracovní týden pro důlní pracovníky a 42hodinový pro povrchové pracovníky.

Zbývá otevřít i tu smutnou stránku historie Dolu Lidice. Závod postihly dvě průtrže vody, a to v letech 1889 a 1947, při nichž naštěstí nikdo nepřišel o život. To štěstí chybělo 3. března 1905, kdy ve sloji Rothschild na II. patře vypukl požár, pravděpodobně při závalu starého rubání. Z 35 horníků v dole se jich podařilo zachránit dvacet jedna. Záchranáři se dostali na místo neštěstí až ve tři hodiny v noci, osmi horníkům již nebylo pomoci a ostatních šest bylo těžce otráveno kouřovými plyny. Požár ve sloji Fanny dne 16. července 1947 vznikl od pásu, avšak nevyžádal si žádné oběti.

Na konec Dolu Lidice mám i osobní vzpomínku. Byl jsem tehdy technikem na Dole Urx (Anselm) a v souvislosti s likvidací Dolu Lidice jsem byl pověřen doplnit do map chybějící dosud nezakreslené úseky sousedního Dolu Odra mimo důlní pole Lidic. Mapy jsou někde v archivu, důl je zasypán, pamětníků ubývá, a tak nechť tu zůstane aspoň těch několik řádků vzpomínek.

Drahomír Javorský

Volně zpracováno podle publikace Emanuela Vlčka „Stručná historie jámy Lidice 1891-1967

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *