HORNÍ ZÁKONODÁRSTVÍ A BÁŇSKÁ SPRÁVA IIčást

Read Time:7 Minute, 40 Second

HISTORICKÝ VÝVOJ OD PŘIJETÍ OBECNÉHO HORNÍHO ZÁKONA V ROCE 1854
DO VZNIKU ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY

Vydáním Obecného horního zákona č. 46 ř. z. z 23. 5. 1854 byl v podstatě dokončen zdlouhavý proces unifikace a kodifikace horního zákonodárství, a to nejen v zemích České koruny, ale v celé rakouské monarchii. I přes četné nedostatky respektovala tato norma většinu požadavků rozvíjejícího se kapitalistického systému své doby.




Od přijetí Obecného horního zákona můžeme hovořit již nejenom o báňské správě, ale definitivně o státní báňské správě, konstituované citovaným zákonem. Obecný horní zákon rozdělil orgány státní báňské správy do tří instancí. První z nich označil jako báňské hejtmanství, jehož povinností bylo zajistit horní zákon přímo nebo prostřednictvím jemu podřízených komisariátů. Druhou instanci tvořily vrchní báňské úřady, jejichž sídla byla pro jednotlivé korunní země určena vyhláškou č. 51/1855 ř. z. Výkon třetí instance byl svěřen Ministerstvu financí se sídlem ve Vídni, které plnilo funkci nejvyššího báňského úřadu. 

K přednostem obecného horního zákona patřilo ujednocení obsahu povinností spojených s vrchním dozorem báňských úřadů na provoz hor. Uložil jim kontrolovat dodržování všech zákonných povinností ze strany důlních podnikatelů a vybavil je pravomocemi zasáhnout tehdy, kdy báňský provoz nebo veřejný zájem vyžadoval zvláštních opatření. Vrchní dozor byl orgány státní báňské správy vykonáván prováděním kontrolních fárání, nahlížením do provozních plánů a map, vydáváním nařízení k zajištění plnění předpisů horního zákona a prováděním šetření při nebezpečných událostech apod. Orgány báňského dozoru byly vybaveny i pravomocí nařizovat opatření k odstranění nebezpečného stavu v dolech. 

Konečnou podobu z hlediska věcné náplně i územní působnosti získala státní báňská správa teprve přijetím zákona č. 77 ř. z. ze dne 21. 7. 1871 o zřízení a působnosti báňských úřadů, který nabyl účinnosti dnem 31. 7. 1872. Podle této právní normy dozor „nad prováděním horního zákona a nad péčí o národohospodářský provoz hor” vykonávaly v první instanci revírní úředníci, ve druhé instanci báňská hejtmanství a ve třetí instanci Ministerstvo veřejných prací. Za pomocné orgány báňských úřadů byli ze zákona ustanovováni přísežní báňští inženýři – měřiči. 

Revírní úředníci, kteří byli orgánem prvoinstančním, byli kompetentní k vyřizování veškeré agendy s výjimkou těch věcí, které byly přikázány báňským hejtmanstvím nebo vyhrazeny ministerstvu. Činnost a náplň prvoinstančních úřadů však byla ad hoc rozšiřována druhoinstančními orgány, které je pověřovaly řadou šetření, mnohdy v přenesené působnosti. Agenda báňských hejtmanství byla taxativně uvedena v § 4 cit. zákona. Příslušelo jim zejména povolovat zřízení báňských revírů, propůjčovat dolové míry, řešit záležitosti těžařstev a vynášet trestní nálezy o přestupcích horního zákona. Na území Rakousko-Uherska byla zřízena čtyři báňská hejtmanství se sídlem ve Vídni, v Praze, v Celovci a v Krakově. Území dnešní České republiky bylo z hlediska působnosti rozděleno mezi báňské hejtmanství ve Vídni, kterému příslušelo území Moravy, Slezska, Dolních a Horních Rakous, Salcburku a Bukoviny, a báňské hejtmanství v Praze, kterému podléhaly báňské podniky na území Čech. Postavení ministerstva bylo zcela formální. V zákoně č. 77 ř. z. z r. 1871 nebyl uveden taxativní výčet jeho práv a povinností s výjimkou jeho postavení jako odvolacího orgánu ve věcech rozhodnutých báňským hejtmanstvím v první instanci. 

Zcela zásadní povinnosti státní báňské správy ve vztahu k báňským podnikatelům spočívaly v oblasti výkonu horní policie. Její význam se prohluboval zejména se zvyšující se četností důlních katastrof, kterými byly hlubinné uhelné doly postihovány. Připomeňme si jen namátkou havárii na dole Karolina v Moravské Ostravě v r. 1854, na dole Františka v Padochově v r. 1860, na dole Jan Karel v Karviné v r. 1885, na dole Marie na Březových Horách v r. 1892 a mnoho dalších. Důlní havárie, které si vyžádaly stovky lidských životů a postihly prakticky všechny báňské revíry v českých zemích, byly impulzem pro zpracování těžko vyčíslitelného množství bezpečnostních předpisů a instrukcí. K jejich vydání byly kompetentní jednak revírní báňské úřady, jednak báňská hejtmanství. Bezpečnostní předpisy zahrnovaly pravidla pro všechna odvětví hornické činnosti od důlního větrání, přes osvětlování, trhací práce, zneškodňování uhelného prachu, ochranu dolu proti požáru, důlní záchranářství, dopravu, chůzi lidí, vedení důlních děl, až po strojní a později i elektrická zařízení. V hornické profesi se vždy tvrdilo, že bezpečnostní předpisy jsou psány krví. Je nesporné, že důlní havárie, které byly zmíněny, velmi často iniciovaly vznik nebo změnu bezpečnostních předpisů, jež byly ze strany báňské správy v oblasti bezpečnosti práce a bezpečnosti provozu vždy aktem prevence. To platilo v době po vydání Obecného horního zákona, ale i ve všech dalších historických etapách až po současnost. 

Vraťme se však v tomto pojednání na Ostravsko, do doby po přijetí Obecného horního zákona. Jak již bylo řečeno, spadaly v té době ostravské doly do úředního obvodu báňského hejtmanství v Olomouci, které bylo nařízením č. 157/1858 podřízeno dvěma vrchním úřadům, a to na Moravě místodržitelství v Brně a ve Slezsku zemské vládě v Opavě. Začátek působení báňského hejtmanství v Olomouci se datuje dnem 1. 4. 1859. Moravské místodržitelství jako nadřízený orgán jmenovalo svým výnosem ze dne 14. 5. 1859 prvním báňským hejtmanem v Olomoucí Eduarda Hlíbla, který do té doby vedl provizorní báňské hejtmanství. Tento stav trval až do r. 1871, kdy byl vydán zákon č. 77 ř. z. z 21. 7. 1871 o zřízení a působnosti báňských úřadů. V tomto roce bylo báňské hejtmanství v Olomouci zrušeno a jeho veškerá agenda převedena na báňské hejtmanství ve Vídni. Sídla orgánů státní báňské správy definitivně určilo Ministerstvo orby svým nařízením č. 61 ř. z. ze dne 24. 4. 1872. Báňské hejtmanství ve Vídni, pod něž spadalo i území ostravsko-karvinského revíru, bylo rozděleno na pět obvodů. Morava a Slezsko patřily jednak pod revírního úředníka brněnského, jednak pod revírního úředníka se sídlem v Olomouci. Pro OKR byl kompetentní revírní úředník se sídlem v Olomouci. Prvním revírním úředníkem v Brně se stal báňský komisař Pfeifer a prvním revírním úředníkem v Olomouci byl jmenován vrchní báňský komisař Fleischhans. Podle nařízení č. 48 ř. z. ze dne 4. 3. 1892 bylo sídlo revírního úředníka přeloženo z Olomouce do Moravské Ostravy. Do územní působnosti revírního úředníka se sídlem v Olomouci patřilo Slezsko a na Moravě městský okres Olomouc, politické okresy Zábřeh, Místek, Nový Jičín, Olomouc, Prostějov, Rýmařov, Šumperk, Šternberk, Valašské Meziříčí, Hranice a soudní okresy Přerov, Litovel a Uničov. Při změně sídla z Olomouce do Moravské Ostravy byly moravské okresy s výjimkou Místku a Nového Jičína předány pod dozor revírního úředníka v Brně. Ostravskému revírnímu úředníku zůstalo obojí Slezsko a od r. 1900 i nově zřízený politický okres Moravská Ostrava. 

Není bez zajímavosti sledovat i místa, na nichž báňský úřad v Moravské Ostravě od r. 1892 působil. První prostory tohoto úřadu byly v domě č. p. 866 v Kratochvílově ulici, která v té době měla název Střelniční. Po osmi letech v r. 1900 se úřad přestěhoval do ulice Klementovy (dnes ulice 30. dubna) do domu C. p. 718 a po krátké době se rozšířil i do sousedního domu č. p. 32 na rohu ulice 30. dubna a Nádražní a do domu č. p. 717 v Klementově ulici. V této budově však nebyly kanceláře revírního báňského úřadu, ale byly zde umístěny sbírky hornického muzea, které v té době bylo součástí revírního báňského úřadu. Všechna tato sídla byla však pouhým provizoriem. Význam revírního báňského úřadu vyžadoval postavit pro tento orgán vlastní budovu. Město Moravská Ostrava dalo úřadu k dispozici pozemek, na němž se v r. 1913 se souhlasem báňského hejtmanství ve Vídni měla realizovat stavba nové budovy. Jejímu postavení zřejmě zabránily události v r. 1914, spojené s vypuknutím první světové války. Po ukončení války v r. 1918 získal revírní báňský úřad v Moravské Ostravě sídlo v domě č. p. 1229 na Eliščině třídě (dnešní Českobratrská), kde obsadil 35 kanceláří, a to včetně místností, v nichž byly umístěny báňské sbírky. Po dostavění budovy policejního ředitelství v Moravské Ostravě v dnešní ulici 30. dubna v r. 1924 se tento objekt stal i sídlem revírního báňského úřadu, který zde zaujímal prostory třetího patra. Historickým přelomem z hlediska umístění revírního báňského úřadu bylo dokončení výstavby čtyřpatrové budovy v dnešní Veleslavínově ulici č. p. 18, která byla majetkem Úřadu pro zahraniční obchod. Do této budovy přesídlil revírní báňský úřad zřejmě v r. 1930 a sídlí v něm do současné doby. Tato budova několikrát změnila svého majitele, v současnosti je majetkem Českého báňského úřadu. 

About Post Author

admin

Administrator
Share Button
0 0
Happy
Happy
0 %
Sad
Sad
0 %
Excited
Excited
0 %
Sleppy
Sleppy
0 %
Angry
Angry
0 %
Surprise
Surprise
0 %

Average Rating

5 Star
0%
4 Star
0%
3 Star
0%
2 Star
0%
1 Star
0%

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *