55 LET OD TRADÉGIE NA DUKLE

U památníku 108 horníků, kteří zahynuli 7. 7. 1961 při požáru v Dole Dukla, se na den přesně po pětapadesáti letech od tohoto neštěstí konal pietní ceremoniál. K účastníkům se připojil také Eda Kolarz, jenž se jako záchranář osobně podílel na vyproštění osmačtyřiceti obětí.



Eda Kolarz ve svých pětadvaceti letech vyprostil osmačtyřicet obětí.

„V havírně jsem tehdy dělal sotva dva roky. Povolali mne z Dolu Pionýr, později Václav, kde jsem byl měřičem a závodním báňským záchranářem. Na první šichtu na Dukle jsem přivedl četu, pytlovali jsme na třetím patře a po vyfárání mi velitel celé akce oznámil, že od zítřka se mnou počítá jako s velitelem základny. Zůstal jsem tam měsíc,“ vzpomínal Kolarz, který byl jedním z více než sedmi stovek záchranářů likvidujících následky největšího důlního neštěstí v republice od konce II. světové války.

„Nějaké zkušenosti jsem měl z Václavky ze záparů i z jednoho těžkého požáru na Žofi nce, ale na situaci na Dukle snad nikdo z nás nebyl pořádně připraven. Hlavně duševně. Zapomenout se na to nedá,“ poznamenal Kolarz s tím, že v současnosti se dají pomalu počítat na prstech i žijící záchranáři-pamětníci. Při 50. výročí v roce 2011 jich bylo asi patnáct. Letos už ani ne desítka. Kamarádům se nicméně přišel poklonit poslední duklácký ředitel Jaroslav Gongol.

Viníka nikdy nenašli
Kdo z havířů spustil – zřejmě náhodou a nevědomky – na odpolední směně 7. července 1961 na 3. patře na kříži 11 340/II D pohon pásového dopravníku, se nikdy nevyšetřilo. Jisté ale je, že se nehlídaný a automatikou nejištěný pás po čase zadřel a třením vzniklé manžety o válce se nakonec vznítil. Pracovníci sice zaregistrovali kouř, ale laxní přístup revírníka zmařil šanci na účinný zásah a odvolání osádek do bezpečí. Neštěstí si vyžádalo 108 obětí na životech.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *