Frajer Pepin.

Frajer Pepin.

Povídka

Byl to synek z Jaklovecké kolonie, kde v jednom z prvních postavených domků s mámou bydlel. Nepatřil už mezi výrostky nebo hornické učně, měl něco málo přes pětadvacet let, ale protože nebyl ženatý, na oslovení synek měl pořád nárok.

Byl havířem na šachtě Ema, kterou po zániku jámy Prokop dal Johan Maria hrabě Wilczek hloubit v roce 1861 spolu s jámou Lucie. Názvy oběma jámám dal poetický uhlobaron podle jmen svých dcer. Na dole Ema pak v roce 1868 začala těžba uhlí.




Pepin fáral s ostatními havíři, nosil si stejně jako oni v papírových sáčcích svačinu a v bandasce pití. Po vyfárání byl stejně umazaný jako druzí a stejně mu svítily ze začerněného obličeje jen oči a zuby v úsměvu.

Ale to bylo tak všechno, co měl s ostatními společného. Protože Pepin se pokládal za něco lepšího, onačejšího a výjimečnějšího. Mezi havíři z osádky moc oblíbený nebyl pro svou vychloubačnost a nadřazenost. Kdyby nebyl dobrým havířem, ani by se s ním nebavili. To jim ale nebránilo, aby si nevyslechli se zájmem o svačinové přestávce jeho zážitky ze sobotních a nedělních tancovaček a zábav. Po takové dvoudenní „radostné dřině“, býval Pepin unavený, ospalý a málo výkonný, ale ten den mu to ostatní odpustili.

Co mu ale nedokázali prominout, byla jeho nevraživost k permoníkům. Nechtěl věřit, že s havíři pod zemí tito malí mužíčkové společně žijí, že je sledují při práci a dohlížejí na jejich bezpečí a drobnými výstrahami je upozorňuji na blížící se pohromu.

„A temu mam věřiť? Kery z vas už takoveho maleho žgola viděl? No kery, mluvtě“, posmíval se. „No možna, že ty Otek. Z hladu, bo ti roba s sebu dava enem suchy chleba, abo ty Juzek, jak se věncej popiješ v hospodě na ružku. Němluvtě taki babske dřisty. Slyšel sem, že na šachtě bude zabudovane parni čerpadlo na ulehčeni  naši roboty, a vy tu vykladatě bajky o skřítkach co něvyrostli ani meter“, ukončil svojí řeč Pepin.

Havíři se po sobě dívali a nejstarší Bořek řekl:

„Něchaj tych řeči, Pepin, třeba teras seďa na kameňoch kolem nas a my je něvidime. Slyšel sem, že jak skončil v roce 1861 fedruňk na Prokopu, permonici se v calych bandach přestěhovali na našu šachtu Emu a haldy kolem ni. Tak tu určitě su! Zavři hubu, ať ti eště cosi nězrobja. A za take řeči to nic dobreho něbudě.“

Pepin se jenom smál: “Di, di, Bořek, co by mi take „male ledaco“ mohlo zrobiť?“

Druhého dne si Pepin od rána zvesela pískal. Blížil se konec týdne a on, jakmile shrábne výplatu, vydá se na pořádnou merendu v Besedě v Moravské Ostravě. Pískal si i při práci, vůbec mu nevadilo rubání v nízkých slojích. Celý zpocený zasedl s ostatními ke svačině, vybalil chleba ze sáčku a s chutí se zakousl do pořádných krajíců.

Křup! Prask! Třetí zub v horní čelisti na pravé straně narazil na kus uhlí mezi chleby a zlomil se u samé dásně. Místo zdravého špičáku měl Pepin v puse díru. Také to pěkně bolelo. Ohromený Pepin oddělil krajíce od sebe, a co vidí? Na tlusté vrstvě sýra s cibulí leží jako kolečka vzácného salámu kousky uhlí.

„Kery z vás mi to tu dal?!“ řval Pepin, až se to v chodbě ozvěnou vracelo. Praštil chlebem o zem a vyplivl sousto i s ulomeným zubem.

„Co, kery ti to tam strčil“, ozval se Bořek. „To jako myslíš, že kerysi z nás? Zpaměntaj se Pepin a němluv taki glupoty. To permoničci, bo se z nich enem směješ. No, divej, kaj je ten chleba, co si vyhodil?. Nima ho. Už se ho odnesli, aby se ho kajsi v klidu zjedli.“

„A ty si jich viděl? Ni! To ses vymyslel, abys mě eště věncej naštval. Chleba odnesli myši, zrovna sem jednu tu potvoru viděl.“

Jestli tu myš Pepin právě viděl ani on sám nevěděl. Ale jednu opravdu viděl o svačině druhého dne, když se chtěl napit kávy z bandasky. Jako by tam něco plavalo. A ona to byla myš. Když ji Pepin vytáhl za ocas z kávy, nebyl mezi chlapy nikdo, kdo by nevěřil, že v tom nemají prsty permoníčci.

O malých mužících nechtěl Pepin ani slyšet, a o nějaké omluvě už vůbec neuvažoval. Vyhlásil skřítkům válku. Ale kudy chodil, musel na ty naschvály myslet.

Na plese v ostravské besedě se také nebavil tak, jako jindy. Musel skrývat díru po vylomeném zubu pod hustým knírem, nemohl se smát na plnou pusu a také se přistihl, že trochu šišlá.

Celý následující týden se Pepinovi nic nepřihodilo. Svačiny i bandasky s pitím byly v pořádku, jako by se permoníci umoudřili, ale také Pepin je svými řečmi nedráždil. Na vylomený zub si už zvykal, učil se s tím žít. Když přišlo sobotní odpoledne, vzal od mámy čerstvě vyžehlenou košilí, zasunul do kapsičky sáčka krajkový kapesníček, naposledy se na sebe samolibě usmál do zrcadla a hurá na tancovačku v Besedě.

   Když svlékl kabát a chtěl se před zrcadlem na chodbě naposled přičísnout, docela se mu podlomily nohy. Musel se chytit dřevěného obložení stěny, aby se nepřevrátil. Z lesklé plochy zrcadla na něho hleděl jeho obličej s nevídanou ozdobou. V místě nad nosní dírkou trůnila bradavice veliká jako holubí vejce i stejně kropenatá.

Pepin se opatrně ohlédl, jestli za ním někdo nestojí, komu patří ta hrozná hlava. Ale na chodbě byl jen on sám. Vylomený zub se dá snadno zamaskovat, ale co s takovou hrůzou?! Pepin popadl kabát a úprkem se hnal do dveří, než ho někdo uvidí. Domů upaloval, div si v nových špičatých střevících nezlomil nohu. Zprudka vyběhl po schůdcích a otevřel dveře domku.

„Co tu robiš, Jožinku, maš byť přece na merendě v Ostravě. Nětancuje se, abo si cosi zapomněl?“, ptala se mama od stolu.

„Tancuje se a nic sem nězapoměl, mamo, tož podivtě se, jak vypadám“, chroptěl udýchaný Pepin.

„Jak vypadaš“, ptala se mama a přistoupila k němu blíž. „Co mam na tobě viděť, co? Až na ten vylamany zub si futr stejny.“

Pepin vyskočil a vzal z police oválné zrcadlo. Opravdu! Po hrozné bradavici nebylo ani památky. Tvář i pěkně tvarovaný nos byly růžové a svěží. Hleděl a hleděl do lesklé plochy, jako by se díval na sebe poprvé.

„Jožinku, no co to robiš, tobě se muselo cosi stať? Ludě v kolonii už ledaco mluvi“, domlouvala máma Pepinovi.

Do Pepina při vzpomínce na staré křivdy vjela nová zlost.

„Mamo, tak vy tež věřitě tym klebetnicam a jejich řečam o tych permonikoch? Vy, taka rozumna robka to už tež ma v hlavě pomotane takovými sračami, koltunami koltunovskymi, keři se enem z nas pošklebuju, dyž jich něuznavame jako všemocne dulni obyvatele? Také škarede skřety!“

Chtěl si stranou odplivnout, ale co to? Nejde to. Přes rty visí obrovský nos až na bradu a má tří dírky. Máma při pohledu na svého Jožinka málem omdlela, a když se vzpamatovala, vážně řekla: „Tak teraz jisto jistě vjym, že ti to všecko robi permoničci, a zavinil sis to sam. Něvěřiš na ně, pošklebuješ se jim, a to se něrobi! Tvojiho tatu zachranili varovanim před rozjetym vozikem uhli. Istotně by ho zabil. Moc jim tehdy děkoval. A ty, esli nechceš v ponděli jisť na šachtu mezi chlopy s takovym nosem, seber se a choď je ku šachtě odprosiť. Omluv se jim a polož jim u zadní větraci šachty to kuřatko, co sem upekla na zítra k obědu.“  Pepin šel a udělal všechno, jak mu máma poradila. Frňák mu přes noc zmizel, a když se ještě jednou v pondělí ráno před celou partou skřítkům omluvil, roztančila se kolem něho drobná světýlka.

Z Pepina se stal Jožin, přestal se chlubit, oženil se s Justýnkou z kolonie a všech jeho pět synků chodilo o masopustu do průvodu oblečení za permoníky.

 Když z těch krásných kabátků vyrostli, předali je menším dětem, stejně jako povídání o permonících, a tak se tyto příběhy dochovaly pro vás až do dnešního dne.

Marie Szottková – Bergerová
členka KPHMO, pobočka Havířov

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *