Julča parádnice. Povídka

Julča parádnice. Povídka

   Kdyby Tomek Mrozek věděl, co ho v manželství čeká, asi by se do ženitby nehrnul. Byl to pěkný urostlý mládenec slušných způsobů, havíř na slezskoostravském dole Terezie, který byl později přejmenován na Důl Petr Bezruč.

   Psal se rok 1882, Polda se stal z helfra havířem, nechal si narůst knírek pod nosem a pořídil si parádní hornickou uniformu. Bylo mu právě 24 let. Každá holka z kolonie by si ho ráda vzala za muže, ale on měl oči jen pro jednu. Julču z posledního domku Jaklovecké kolonie. Tato drobná dívka se starala o pět sourozenců a tátu, který pracoval na dřevišti. Máma jim jednoho dne utekla s cirkusem, zanechala muže i děti nečekaným problémům a zraňujícímu posměchu okolí.




   Když se rozkřiklo, že Tomek se chce s Julčou oženit, divili se lidé, hlavně ženské, co na té holčici bez koruny věna, Polda má. Mladý havíř to ale viděl jinak. Věděl, jak je Julča pracovitá, obětavá a veselá.

A tak se v červnu, v den Tomkových pětadvacátých narozenin, konala jejich svatba. Julča si rázem zlepšila v kolonii své společenské postavení, patřila teď mezi vdané ženy, které ji musely přijmout mezi sebe, třebaže ji po straně nepřestaly pomlouvat. Uplynul nějaký čas.

V domku novomanželů i kolem se vše blýskalo čistotou, zahrádka plná voňavých květin, na dvorečku za domkem slepičky, čerstvá kuřátka a spokojená mourovatá kočka.

   Ale ať dělala Julka, co dělala, žádná sousedka nepřišla na besedu. Jako by ji ženské nechtěly mezi sebe důvěrněji pustit. Nikdo si nepřišel půjčit trochu soli, vajíčko nebo hrnek mouky. Byla to závist nebo jí nemohly odpustit bědný původ, matku zmizelou s komediantem, či její tiché domácí štěstí? Julča nevěděla.

   Jednoho dne na to konečně přišla.

V almaře má jenom dvě sukně a jednu bluzku. V té kostkované chodí doma, tu šedivou nosí do kostela. Jupka je sice pěkná, sámkovaná u krku s kraječkou, ale v kostele ji už viděli třiapadesátkrát, o každé hrubé mši v tom roce.

Prostě ano, v tom to bude, usoudila Julča. Jako žena havíře by se měla lépe oblékat. Radostně, že rozluštila záhadu, čekala na Polda. Po večeři přisedla za stůl vedle něho a spustila. Lísala se k němu jako jejich trojbarevná Míca a Polda překvapeně poslouchal.

   Druhého dne šli do Moravské Ostravy na nákup. Na rynku pod Laubami byl krám vedle krámku, látky ve válech i hromadách se kupily na pultech. Julča nevěděla, kam dřív pohlédnout, co si vybrat z té záplavy květovaných, proužkovaných, puntíkovaných, barevných a dalších a dalších štofů vlněných, hedvábných, kanafasů, krajek, mušelínu. Usměvaví prodavači – sama ochota, přinášeli stužky, kraječky, prýmky a neúnavně radili nerozhodné zákaznici.

Když konečně nakoupili, prohlásil Polda, že ho nakupování unavilo skoro víc než šichta v dole. Vrátili se obtěžkáni baličky domů, aniž je napadlo, že pokojný klid v jejich domečku je ten tam.

   Julča nemohla ani dospat rána, rychle postavila na plotnu jakousi polévku a pustila se do šití. Za dva dny si vykračovala do kostela v nové sukni a veselé puntíkované blůzičce. Byla to taková změna, že se za ní kde kdo ohlížel.

   Ale Julča spokojená nebyla. Zdálo se jí, že k novému oblečení se nehodí staré šněrovací botky, už několikrát podražené a po straně sflikované. Vypravila se tajně do města a za peníze z krabičky úspor si koupila sametové střevíčky na kramflíčku.

A tak to šlo dále a dále. Ke střevíčkům bylo třeba flórové punčochy, potom nitěné rukavičky, slaměný klobouček s kytičkou, korálková kabelka s kovovým uzávěrem.

Julča brala už zcela bez výčitek peníze z dřevené krabičky na dně skříně.

   Ženské v kolonii i před slezskoostravským kostelem po nedělní hrubé mši žasly. Překvapeně hleděly na přeměnu toho šedého vrabčáka v pestrobarevného papouška. A Julča se, panečku, uměla nosit. Jako by jí hadříky dodávaly sebevědomí, které jí dosud chybělo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *