Julča parádnice. Povídka

Julča parádnice. Povídka

   Konečně se dočkala i první návštěvy. Těch pomalu přibývalo, Julča hostila návštěvnice kávou a slanými preclíky, zatímco Polda po návratu ze šichty dostal často studenou polévku s kusem tvrdého chleba. Takový oběd teď čekal Tomka častěji. Julča byla jako utržená ze řetězu. Ušila si modré šaty, musela k nim mít modrý šátek, modré střevíčky a kabelku. Ke žluté sukni žlutý klobouček, taštičku, sponu do vlasů. Skříň se plnila parádou, krabička na peníze se vyprazdňovala.

Jednoho dne už nebylo z čeho brát.

   Ale Julča si věděla rady. Brzo ráno, hned jak odešel Polda na šichtu, popadla košík vajec a upalovala s nimi do Ostravy na trh. Celé dopoledne trvalo, než vajíčka prodala a utržila tak málo, že to nebylo ani na novou jupku. Příště se nezdržovala takovým mizerným výdělkem, popadla rovnou slepici a hurá s ní na trh. Slepice byla pěkná, dobře krmená, Julča ji úspěšně prodala a za utržené penízky hned u pláteníků nakoupila. Netrvalo dlouho a z pěti slepic zůstala jen jedna. Ta smutně hledala na dvorečku ostatní družky.

   Polda se díval oknem na zpustlý dvorek a zvolal: „Ty, Julča, kaj su ty ostatní kury?“

„No, kaj by byly? Zjedli sme je“, pohotově odpověděla Julča.

„Ja? A kiedy?

„No, jednu zrovna včera, přece. Už se něpaměntaš?“

„Včeraj byla neděla a na oběd sme byli u mamy. Či si už načisto zapoměla?“

     Julča nezapomněla. Dobře si pamatovala, jak Polda vylízal talíř úplně dočista, protože se konečně pořádně najedl. Nezapomněla ani na to, jak se tchyně podezřívavě zeptala: „Ty, Julča, daš ty mu pořadně najesť? Podívej se, jak je vychudnuty, galaty na něm plandaju jak fangla na žerdi. Vypada jak strašak do zela.“

„To ma z teho, že moc robi, je samy fedruňk“, řekla bojovně Julča.

„A čemu, peněz matě dost, jak vidim, hlavně na tobě. Za ten tvuj klobuk by bylo istotně pul bravka“.

   Když druhého dne po namáhavé šichtě dostal Polda od Julče k obědu mizernou polévku, ve které plavaly dva brambory bez jediného masného oka, odstrčil talíř a řekl: „Idu se včil pořadně najesť do hospody. Z tej bulčuny, co mi gotuješ, němam žadnu silu ani v rukach, ani v nohach.“

„Němame penize, Polda.“

„Ale mame, uvidiš!“

   Polda přistoupil k almaře, otevřel dveře a musel uskočit, aby ho nezavalila kupa hader, botů a dalších hábů, kterými byla skříň po vrch nacpaná. Prázdná byla jenom dřevená truhlička, kde ukládali peníze. Tomek nemusel mít žádné školy, aby pochopil, jak se věci mají. Celý zčervenal, na čele mu naběhly žíly, otevřel dveře domku a plnýma rukama vyhazoval na dvorek celou tu parádu.

Jako by ho popadl ďas, řval do svého řádění: „Tak to su naše penize?“

Julča kolem něho šikovně proklouzla, schovala se u sousedky v protějším domku a ustrašeně čekala, až to zemětřesení skončí. Když za Poldou bouchly dveře domku, počkala, až se vzduch pročistí, s několika kamarádkami odnesla vyházené věci na půdu, a sama se zamkla v komoře.

0 0