Vysvětlit mi toho musela víc, ten svět, který se přede mnou otevíral, mi byl tak dokonale cizí – svět ve kterém se chodilo nakupovat „na knížku“, děti měly „andělskou nemoc“ a dospělí „lunzocha“, holky chodily „na štrych“ a synci na „vybližďky“. Z jedné uličky vyšel fešák v pruhovaném sáčku s knírkem pod nosem, ani se na nás nepodíval, ale Eliška mi už šuškala, že je to jaklovecký „něrobiš“ a „kurvjoř“. Nestačila jsem se na nic zeptat, protože jsme se tak tak vyhnuly spršce pomyjí, kterou rozcuchaná ženská v zástěře vychrstla z lavoru přímo na ulici. Žádná kanalizace tam nebyla. „Ty ludro“, vykřikla na ni Eliška, ale hned jsme raději zahnuly do vedlejší uličky, odkud se ozvaly zvuky harmoniky – Heligonky, na kterou hrál ramenatý muž melodie hornických písní. Otevřeným oknem zazníval líbezný ženský zpěv a na plácku se točilo několik děti. Kousek dál si v písku hráli malí caparti a plácali z bláta „koláče“.
Jak chodníček mezi baráčky mírně stoupal, ubývalo vůní vařených jídel, pomalu se plížila nehostinnost. Míjely jsme nevzhledné dřevěné boudy, přilepené jako mohutné bradavice ke zdem domků, plné kousků uhlí, nasbíraného z hald. Konečně jsme došly před značně nevzhledou pavláčovou budovu a Eliška zavelela „poď“. Vystoupily jsme po rozviklaných schodech do patra a ochozem plným harampádí, kýblů, beden, rozeschlých necek – vany chudých a hader, sušících se na šňůrách mezi sloupy pavlače, zaklepala Eliška na jedny dveře. Byla na nich vizitka z tvrdého papíru:
PORODNÍ ASISTENTKA
Místnost, do které jsme vstoupily mne tak polekala, že jsem chtěla utéct. Eliška mne tvrdě přidržela a já jsem se pomalu rozhlížela po tmavém obydlí, kde vládl hrozný nepořádek a štiplavý zápach dráždil ke kašli. Odněkud z vedlejší místnosti se vynořila vysoká a hubená osoba, která si napřed utřela nos rukávem. Pohodila hlavou s rozježeným drdolem směrem ke mně a Elišky se zeptala: „To je ona?“
Než jsem se stačila vzpamatovat, sklofla mi dlouhými, nepříliš čistými prsty z dlaně pětikačku a rázně mě usadila na nízký verpánek.
„Drž ji“ poručila Elišce, načež dostaly události rychlý spád. Odněkud ze zásuvky stolku v temném koutě, vytáhla pořádnou jehlu, velikosti tak na látání pytlů a z kapsy sukně vydolovala provázek, který provlekla uchem jehly. Přiskočila na svých čapích nohou ke mně, štipcem prstů levé ruky mi natáhla ušní lalůček, druhou rukou vbodla jehlu do ucha, protáhla ji čerstvou dírkou i s provázkem. Ten zručně zavázala uzlíkem do kličky, která mi sahala až k rameni. Než jsem se otřásla z ukrutné bolesti, provedla totéž i s mým druhým uchem. Desinfekce se sestávala z odporné smradlavé tekutiny, kterou si nakapala na konečky prstů, jimiž mi potřela krvácející uši. Procedura byla skončena.
Ze zpáteční cesty si toho moc nepamatuji. Zaměstnávala mne představa, co asi řeknou rodiče, až mě uvidí se špinavými provázky v zakrvácených uších. Také mne má nová „paráda“ docela štípala a bolela až k slzám, ale záhy jsem pozapomněla na věci příští a zvědavě jsem okukovala havíře vracející se z práce.
Mnozí ještě umazaní, v čepicích, obrovských holinkách s bandaskou v ruce, někteří s hustým knírem pod nosem, ale všichni s očima podkrouženýma uhelným prachem. Ty oči byly unavené, ale podvědomě radostné, že vidí opět bílý den a slunce, které tam hluboko pod zemí nesvítí ….
Tak jsem se poprvé seznámila s životem v hornické kolonii – a třebaže bylo později těchto návštěv daleko více, tato první návštěva kolonie „Na Jaklovci mi zůstala v paměti doposud.
Nyní už byste Jaklovec, vybudovaný v padesátých a šedesátých létech 19. století Wilczkovými doly hledali marně. Zmizel domek za domkem, zbylo pár zastaralých pohlednic, zažloutlé fotografie v ostravském muzeu a nostalgické vzpomínky těch, kteří si tak, či onak něco z té doby pamatují.
Já jsem jednou z nich. Zbyly mi vzpomínky, viděné tehdy dětskýma očima, ale také dírky v uších, jimiž provlékám dodnes tolik vytoužené náušnice.
Marie Bergerová – Szottková
Vysvětlivky/Pomůcka:
Andělská nemoc – křivice, nedostatek vitamínu D
Lunzoch – TBC
Štrych – občasný placený sex
Vyblížďky – hledání jakéhokoliv příležitostného výdělku
Něrobiš – povaleč
0
0
