Sedm zastavení při putování minulostí i současností Slezské Ostravy.

  Tento kus země, který se vypíná východně od centra města nad řekou Ostravicí byl již samotnou přírodou předurčen, aby se stal kolébkou ostravského hornictví. Leží na karbonském okně a uhelné sloje tu vycházejí na povrch. Stačilo jen kopnout do země a kus krásného uhlí donést na patřičné místo.






Ve svém putování si toto místo přiblížíme
1) místopisem
2) geomorfologií
3) geologií
4) historií osídlení
5) historií zapsanou v nejstarších listinách
6) historií od nálezu uhlí v roce 1763 a 205 let nepřetržitého dobývání uhlí – 1787  – 1992
7) změnu krajiny pod tlakem jednotlivých etap průmyslové revoluce :

a) proměna poddanské vesnice ve vesnici/ městys a nakonec město hlavně horníků, žijících v hornických koloniích

b) asanace kolonií a budování sídlišťˇ po roce 1945 v Ostravě  a hlavně po roce 1965 ve Slezské Ostravě (hornické kolonie Jaklovec, Kamenec , Zámostí, okolí Trojice, Františkov  atd.)

c) vznik brownfieldů – Trojické údolí a Bezruč po roku 1992 a výstavby rezistenčních bytů v bytových komplexech a plošné zástavbě rodinnými domky po skončení uhelné těžby v roce 1992.

    V prvním zastavení si  nejdříve přesně definujeme místo. Dnes je Slezská Ostrava společným názvem 8 obcí. Rozkládá se od severu k jihu po délce 19 km a šířce 4 km od obce Antošovice na severu až po Kunčice nad Ostravicí na jihu. Rozkládá se na ploše 42 kilometrů čtverečních a má 21 tisíc obyvatel. Katastr samotné Slezské Ostravy má necelých 12 kilometrů čtverečních a žije na něm 7850 obyvatel. Katastr samotné Slezské Ostravy svojí plochou představuje 8,7% plochy městské čtvrti Slezská Ostravy, či jenom 5,6 % celého města. 

  Jinak tomu však bylo před  100 lety, kdy městys Slezská Ostrava dosáhl  své největší hornické proslulosti. Byl hornickou – plebejskou části města s takřka 95 % slovanským, především českým obyvatelstvem. Bylo tady 17 hornických kolonií a 3 noclehárny. Počet pracujících na šachtách dosáhl v posledním roce před 1. světovou válkou, v roce 1913, 9 tisíc pracovníků při necelých 23 tisících obyvatel. Svým složením sociálním, národnostním a vesnickým charakterem hornických kolonií, bez centrálního náměstí, neměl ve Vídni naději se stát městem. Toho se dočkal až po vzniku Československé republiky, kdy pohledy sociální i národnostní nabyly jiný charakter. Usnesením vlády Československé republiky ze dne 17. září 1920 se stala Slezská Ostrava městem.

  Když svou pozornost zaměříme na geologii a geomorfologii Slezské Ostravy zjistíme  ,že toto místo se připravovalo na svou mimořádnou úlohu v ostravském hornictví po celé geologické epochy. Na svoje jméno,  kolébky ostravského hornictví a největšího hornického města v Československu se připravovalo po dobu 300 – 320 milionů. Bylo to od  karbonu. kdy dochází k opakované transgresi a regresi moře na severním okraji  Laurasie cca 6 tisíc km jižně od dnešní Ostravy , tedy jižně od rovníku. Vznikají tady mořské usazeniny , které obsahují mořskou i brakickou faunu. Toto je důkazem občasné ingrese moře od S nebo SSZ na přímořskou pláň. Pod povrchem Slezské Ostravy jsou jílovce a  jemnozrné až střednozrné  pískovce. Slepence nacházíme výjimečně pod 1% . Je to v blízkosti Slezskoostravského hradu, Ve větších hloubkách, na přechodu slojí hrušovských a petřkovických vrstev přicházíme do styku s vlivem vulkanické činnosti vzdálených sopek. ( uhelné tonsteiny a smíšené vulkanicko- terigenní horniny – brousky a tufity.

 

Slezska Ostrava z Nové radnice

   Dříve než se vydáme na toulky minulostí Slezské Ostravy, podíváme se na  ni z vyhlídkové plošiny věže Nové radnice Moravské Ostravy. Žijeme na přelomu 3 a 4 průmyslové revoluce a věhlas období 1 průmyslové revoluce ze Slezské Ostravy takřka úplně zmizel. Zůstala geomorfologie. Výška vyhlídkové plošiny – 73 m se svou úrovní přibližuje temeni hladnovského návrší. Celé toto návrší je součástí karbonského hřebenu, které tvoří již zmíněné ostravské souvrství. Vedle tohoto návrší, které vystupuje přes 70 m nad řeku Ostravici, je tu ještě návrší pod Ústředním ostravským hřbitovem, které vystupuje přes 65 m nad toky řek Ostravice a Lučina. Mezi nimi se nachází Trojické údolí – kolébka ostravského hornictví, kde bylo uhlí na podzim roku 1763 na výchozu patrně sloje Františka ze skupiny slojí porubských vrstev úředně objeveno. Karbonské okno sestupuje až k řece Ostravici ve třech rozsochách. Nejdál na severu, v blízkosti katastrální hranice s Muglinovem. Rozsoch a na Kamenci je  v místech, kde ve výchozu karbonu byly zaústěna Jaklovecká dědičná štola. Druhá rozsocha je na severním okraji Trojického údolí v blízkosti Sýkorova mostu a stojí na ni Slezskoostravská radnice. Třetí rozsocha  směřuje od Krematoria k Slezskoostravskému hradu, který je na ni celý postaven. Karbonský hřbet je vlastně erozivní zbytek daleko rozsáhlejšího geologického útvaru. Po svém vytvoření se vynořil z jižních moří a při pohybu pevninské kry k severu byl po desítky milionů let erodován. Ve třetihorách do euroasijského kontinentu narazily od jihu Afrika  a Indie. Po srážce postupně vznikala horská pásma. Atlas v Alžírsku a Moroku, Pyreneje, Alpy, Karpaty, Kavkaz, Himaláje a pohoří v Indonésii. Při vzniku Karpat a Alp vzniklo v předpolí moře Tethys. Byl porušen a deformován slezskoostravský karbonský hřbet z kterého začala před cca 18 miliony 100 tisíci léty vytékat láva .  Miocenní moře ji rozplavilo od Hrušova na severu po Kunčice na jihu a od Moravské Ostravy po Michálkovice. Od poloviny 19 století na obou jmenovaných místech vznikly lomy na čedič, Ten byl, hlavně Italy . štípán na štět, který byl používán na budování uhelných cest.  Koňské povozy dopravovaly mezi léty 1847 – 1862 vytěžené uhlí ze šachet na uhelné nádraží v Hrušově ze vzdálenosti až 13 km. Odtud směřovaly především do Vídně a později do celé monarchie. Tato éra skončila v roce 1862 vystavěním báňské vlečky, t zv. SDF – Severní dráhy Ferdinandovy, která postupně propojila všechny doly a ty pak napojila i na Košickou tratˇ.

   O bohatství karbonského souvrství nás přesvědčila ražba 3060 m dlouhé Jaklovecké dědičné štoly.  Jaklovecké proto, že její ražba začínala pod západním svahem hladnovského návrší, Jaklovcem.

 

Jaklovecká dědičná štola

  Jaklovecká dědičná štola byla ražena v letech 1829 – 1842, v tě době pro potřeby Vítkovických železáren, které nastartovaly tady 1 průmyslovou revoluci a udělaly z Ostravy velkoměsto.  Od 30. května 1829 bylo postupně nafáráno 28 těžených slojí. Ze skupiny slojí svrchních hrušovských vrstev to bylo 5 slojí od první nafáráne  Osmany po Günther a mořské patro Enny, 16 slojí skupiny slojí jakloveckých vrstev od sloje Leopold po sloj Barboru a její mořské patro a 7 slojí skupiny slojí porubských vrstev, od sloje Korunní princ po sloj Májová pod Ústředním hřbitovem. Po celé trase bylo 11 světlíků a jam.

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *