O těžbě, kultuře a společenských vztazích v hornických regionech

O těžbě, kultuře a společenských vztazích v hornických regionech

Ing. Miroslav Šmíd o těžbě, kultuře a společenských vztazích v hornických regionech, zejména na Ostravsku.

Šmíd

Při oslavách výročí osvobození ČR nezapomeňme na Slezskoostravskou Sedmičku. Prožil jsem to a nemohu a nechci zapomenout. Končil třetí rok našeho učebního poměru na dolech hraběte Johana Wilczka. Bydleli jsme na učňovském domově na Těšínské ulici asi 100m od Slezskoostravského kostela. Pracovali jsme na dole Trojice a Michálka ve Slezské Ostravě a na dole Jan-Maria v Hranečníku na okraji Radvanic.

Z kultury jsme toho moc neužili: taneční zábavy byly zakázané, městské divadlo (Stadtheater), na dnešním Smetanovém náměstí hrálo výhradně německy. Dnešní divadlo Jiřího Myrona Národní dům) vysílalo své herce na estrády do různých části Ostravy ( například do Sokolovny u Slezskoostravského kostela), ale to bylo velmi málo. 






Asi rok před osvobozením Ostravy bylo mezi havíři cítit, jak se nemohou dočkat, kdy přijde osvobozenecká Rudá armáda a vyžene němce. Několik měsíců před osvobozením nás na internátě začali navštěvovat mladí lidé ze Slezské Ostravy a z osady Michálka, od nichž jsme se naučili především řadu trampských písní.

Zažil jsem ještě příjezd československých tanků po tzv. Říšském mostě přes řeku Ostravici, později pojmenovaném jako most Miloše Sýkory. Miloš Sýkora jej zachránil před vyhozením, s nasazením vlastního života. Viděl jsem ještě k smrti unavené vojáky ruské, české i pobité němce na pravém břehu Ostravice. Pak jsem se vydal vlakem na Jižní Moravu, kde jsem měl rodiče, aby o mne neměli starost.

Za měsíc jsem se do Ostravy vrátil a nastoupil jsem jako vyučený horník na důl Michálka. Mezitím se děly věci ! V souladu s Košickým vládním programem bylo rozhodnuto, že nebudou obnoveny kulturní, sportovní, ani společenské instituce pod vedením politických stran, jak byly známé z dob první ČSR. Jako houby po dešti začaly vznikat mládežnické organizace. Ta, která vznikla na Slezské Ostravě, v okolí dolu Trojice, byla sedmá v pořadí a proto dostala číslo sedm, takže dosud je v podvědomí starších občanů známá jako „ Slezskoostravská Sedmička„. Přechodně nesla jméno hrdiny Miloše Sýkory, ale tento název se neudržel.

Dnes se zdá málo pochopitelné, že mladí lidé ze Slezské Ostravy dokázali nejen pinit své úkoly ze zaměstnání, ale si ze schátralé Sokolovny, která připadla dolu Trojice, vybudovat takový kulturní stánek, že jim jej záviděli široko daleko. Někteří členové Sedmičky jako Reček, Věncek a jiní byli také vynikající sportovci a tak se věnovali více sportu, než kultuře, přičemž na zábavnou činnost v Sedmičce nezapomínali, neboť tam měli i své partnerky a děvčata.

Největší hlad, kromě tance, který byl po celou dobu protektorátu zakázán, byl po písňové kultuře. Vynikající práci v ní odvedli František Kulhánek, Lád’a Zmuda, sestry Kolářovy, sestry Lisníkovy, Ludvík Kuska a další.

Sedmička

Já, když jsem jednou šel z práce, ze šachty Michálky, na ubytovnu, jsem uslyšel, že se v Sokolovně zpívá. Stavil jsem se tam a jejich program mne upoutal tak, že mne vlastně drží dosud. Byly to moudré písně Voskovce a Wericha na hudbu Jaroslava Ježka, k nimž vtipné, parodické, texty dělal Lád’a Zmuda. Děvčata recitovala básně Bezruče, Volkera, S.K.Neumanna a další pokrokové básníky z meziválečné éry. Každá schůzka — zkouška byla pro mne svátkem. Získal jsem pro soubor i Václava Krůčka, dnešního emeritního profesora Ostravské konzervatoře, který se mnou krátkou dobu dělal v dole. Pro Sedmičku se stal přínosem, protože s námi nacvičil řadu národních a lidových písní, s kterými jsme zajížděli i za hranice Ostravy.

Pro omezený rozsah článku není možno vypsat co všechno Slezskoostravská Sedmička dokázala. Uvedu tedy alespoň jednu z prvních písni, kterou jsem pro Sedmičku napsal se svým nejaktivnějším spolupracovníkem, amatérským skladatelem a důlním záchranářem, Jiřím Masným.

Miroslav Šmíd

1 0