Jaroslav Čihař je jako autor zachycující hornická témata v regionu známý.
Tentokrát sepsal zábavné historky z havířského života
„Bílé myši, šéfe,“ křičel svého času havíř klimbající s vedoucím úseku po větším flámu. „Klid,“ odbyl ho nadřízený – dokud je nespatřil sám. A delší dobu oběma pracovníkům Dukly trvalo, než si uvědomili, že obyčejní důlní „šťuři“ mají kožíšky od kamenného prášku! I toto zanesl Jaroslav Čihař do nové knížky „Grilování kuřat v dole aneb veselé historky z hornictví“.
„Vybral jsem jich padesát, nicméně z hlavy a svých poznámek bych vydoloval z těch čtyřiceti let na šachtě historek snad na dvě tři další knihy,“ rozhovořil se Čihař, jenž v dubnu oslaví 83. narozeniny. Vzhledem ke svému věku má, jak říká, „výuční list na pravou havířinu“ a přátelé nejen z Klubu přátel hornického muzea mu díky jeho zážitkům přezdívají „Kráčející fosilie“.
Čihaře, pocházejícího z Rokycan, přivedlo do revíru učení na havíře. 
Psal se rok 1952, když vyšel z učiliště v Šumbarku a nastoupil na Důl Dukla. „Hned do rubání. Tehdy se těžilo ještě všecko sbijáky, na kubíky. Technika začala chodit až v šedesátých letech minulého století, kdy se taky začaly šachty pořádně elektrifi kovat. To byla fakt havířina s velkým H,“ popisoval pamětník.
A přidal další historku; o tom, jak obsluha na přesypu řvala „Mrtvý havíř!“, zatímco okolo jel po zakládkových pásech panák ze zmuchlaného papíru navlečený do fáraček. „Jasně, dělaly se různé voloviny. Píšu o tom, co jsem skutečně prožil. Na druhou stranu ale – nikoho nejmenuji! Pozval jsem na křest knihy i kamarády z Dukly schopné leccos dosvědčit,“ prohlásil Čihař.
Autor nové hornické publikace strávil na Dole Dukla většinu své pracovní kariéry. Po vojně si udělal hornickou průmyslovku, postoupil na revírníka rubání, pak vedoucího těžebního úseku. Od roku 1976 do odchodu do penze v roce 1990 působil u vybavování a likvidací a podílel se rovněž na zavádění tehdy nové techniky v revíru, posuvných výztuží Alpine, Ostroj či Pioma.
Protože od plenění není daleko k opravám, vzpomněl si na vedoucího strojního úseku, který při prohlídce kombajnu v povrchové dílně tak nadával, že mu spadly do oleje umělé zuby. Podřízený měl za úkol je vylovit a přinést do jeho kanceláře. Samotnou historku o grilovaných kuřatech a jistém báňském inspektorovi si však už musí vyhledat čtenáři v Čihařově knize sami.
Havířský humor se projevoval ostatně i v situaci vážné, smutné, totiž na pohřbu kolegy. Čihař kromě vedení kroniky Dolu Dukla chodíval „mluvit“ za šachtu, a to včetně oněch posledních rozloučení. A jednou se tak v krematoriu v Ostravě vydal kondolovat pozůstalým, když rakev vyjela nazpět na katafalk. „Nebožtík se přišel ještě jednou rozloučit,“ uklidňoval tehdy situaci.
Radek Lukša
0
0
