Evropská unie odmítá respektovat realitu

Evropská unie odmítá respektovat realitu

Zlepšení účinnosti funguje na mikroúrovni, na makroúrovni škodí, vysvětluje energetický expert Jaroslav Čížek a dokládá to několik obecně platnými zákonitostmi. Současné snahy EU o zvyšování energetické účinnosti se podle nich zcela míjejí s realitou.

„Jediným řešením by byl přechod z ekonomického růstu na takzvaný nerůst, tedy postupné snižování životní úrovně tak, aby se průměrná ekologická stopa dostala pod hodnotu biokapacity planety. Podle mne to má to ale jeden malý háček.  Jde to proti samotným zákonům evoluce,“ říká o záměrech Green Dealu Jaroslav Čížek, kte

Jaroslav Čížek

rý kvůli tomu chce žalovat Evropskou unii. K dispozici má i řadu výpočtů.

Netajíte se záměrem žalovat Evropskou komisi za to, že svým tlakem na zvyšování energetické účinnosti ve snaze snížit emise způsobuje pravý opak. Vycházíte přitom z opakovaného potvrzení Jevonsova paradoxu. Můžete stručně přiblížit, v čem je podstata celé záležitosti?

Podstatou je totéž, co v případě Dieselgate. Jde také o klamání veřejnosti a podvod, které vždy patří před soud. Nevidím v tom žádný rozdíl. Tady nás ovšem neohlupuje žádná firma, ale veřejné instituce, které nám tvrdí, že můžeme zachránit svět a nutí nás dělat věci, které tu cestu k jeho konci naopak ještě urychlují.

Ačkoliv vztah mezi účinností a spotřebou byl poprvé popsán v polovině 19. století jako Jevonsův paradox, od konce minulého století je dokonce znám jako Khazzoom-Brookesův postulát a již deset let je popsán v Garrettově vztahu, tak se nám někdo snaží namluvit přesný opak toho, než jak ve skutečnosti zvyšování účinnosti působí. Tedy evidentně lže a je to úplně stejné, jako kdyby tvrdil, že se lidstvo může zachránit odletem na jinou planetu rychlostí větší, než je rychlost světla.

Můžete přiblížit tyhle jevy a vztahy přiblížit?

Jistě. Jevonsův paradox zní takhle: Technologický pokrok přinášející větší efektivitu při využívání určitého zdroje paradoxně zvyšuje spotřebu tohoto zdroje kvůli větší poptávce. Khazzom-Brookes postulát vypadá takto: Zlepšení energetické účinnosti, která jsou z nejširších důvodů ekonomicky odůvodněna na mikroúrovni, vedou k vyšší úrovni spotřeby energie na makroúrovni. A konečně Garrettův vztah se popisuje tímto způsobem: S rostoucí energetickou účinností se zrychluje růst civilizace, spotřebovává rychleji více zdrojů, roste ekonomika a výsledkem je zvyšování spotřeby energie a emisí CO2.

Oproti tomu se v dokumentech EU k problematice energetiky uvádí tohle:

„Klíčovým prvkem energetické unie je zásada „energetická účinnost v první řadě“, kterou tento návrh uvádí do praxe. Nejlevnější, nejčistější a nejbezpečnější energie je energie, která není vůbec používána. Energetická účinnost musí být chápána jako zdroj energie sám o sobě. Je jedním z nákladově nejefektivnějších způsobů, jak podpořit přechod na nízkouhlíkové hospodářství a vytvořit příležitosti pro růst, zaměstnanost a investice…Tento cíl představuje snížení konečné spotřeby energie o 17 % ve srovnání s rokem 2005.

Návrh  posiluje  sociální  aspekty  energetické  účinnosti  tím,  že  vyžaduje,  že  je  při  tvorbě systémů závazků v oblasti energetické účinnosti a alternativních opatření je nutné zohlednit energetickou  chudobu.  Pro  nejohroženější  spotřebitele  bude  významným  přínosem  také snížení výdajů za elektřinu.“

Podíváme-li se na základní tezi Zelené dohody pro Evropu přes Khazzoom-Brookesův postulát a Garrettův vztah, pak mi to přijde stejné, jako kdyby se někdo pokoušel popřít Einsteina a tvrdil, že lze oddělit prostor a čas.

Klidně pokračujte…

Unie také chce „Transformovat EU na spravedlivou a prosperující společnost s moderní a konkurenceschopnou ekonomikou efektivně využívající zdroje, která v roce 2050 nebude produkovat žádné emise skleníkových plynů a ve které bude hospodářský růst oddělen od využívání zdrojů, celkových emisí skleníkových plynů, využívání zdrojů a produkce odpadu.“

Tato základní teze o trvale udržitelném růstu, jenž prý bude respektovat možnosti naší planety je v příkrém rozporu se základními fakty. Biokapacita planety dnes činí pouze 1,5 globálního hektaru (gha, zde) na osobu (s rostoucí populací dále klesá), ale průměrná ekologická stopa lidstva již dnes dosahuje tří globálních hektarů na osobu. Údaj s rostoucí životní úrovní stoupá, EU má dnes 6 gha na osobu. Jediným řešením by tedy byl přechod z ekonomického růstu na takzvaný nerůst, tedy postupné snižování životní úrovně tak, aby se průměrná ekologická stopa dostala pod hodnotu biokapacity planety. Podle mne to má to ale jeden malý háček.  Jde to proti samotným zákonům evoluce.

Dokud bude platit, že bez práce nejsou koláče, že práce je pouze projevem změny energie, že celý vesmír je tvořen pouze různými formami energie – což je ono slavné E=m.c2 – tak žádný z nápadů, který tato tři fakta nerespektuje, vždycky povede pouze ke zhoršení situace, jak to dlouhá léta kolem sebe vidíme.

Někdo se nám tu snaží tvrdit, že budou létat pečení holubi a to je prostě lež, která patří před soud.

Proti čemu chcete svoji žalobu směřovat?

Ta žaloba by tedy měla směřovat proti všem nesmyslným směrnicím, které z této mylné teze o přínosu energetické účinnosti vycházejí, tedy nejenom směrnici o energetické účinnosti, ale i ekodesignu, energetické náročnosti budov nebo emisním limitům. Pokud budou chtít zastánci této teze uspět, pak musí závěry Jevonse, Khazzoma, Brookese i Garretta vyvrátit, ale to se zatím nikomu nepodařilo. Kdyby se to totiž někomu podařilo, tak už dávno by se o publicitu postarali sami zachránci světa.

Výsledkem žaloby by mělo asi toto konstatování: „Ignorování platného Khazzoom-Brookesova postulátu, který říká, že zlepšení energetické účinnosti, ekonomicky odůvodněné na mikroúrovni, vede k vyšší úrovni spotřeby energie na makroúrovni, znamená, že všechny směrnice vycházející ze zásady ´energetická účinnost v první řadě´  nepřináší žádné zlepšení, ale naopak vytváří podmínky pro další zvyšování spotřeby energie a produkce emisí.

Říkáte tedy, že aby mohla tato snaha EU fungovat, musela by se změnit povaha lidstva tak, aby samo přestalo chtít žít komfortněji a pohodlněji. Je něco takového reálné, když se takhle lidé moc nechovali ani v silně křesťanském středověku, kdy je k tomu neustále nabádali kněží?

Změnit povahu lidstva? A jak? Genetickým šlechtěním? Nebo snad a lá Marx, Lenin, Mao nebo Pol Pot?  Vzpomínáte, jak jsme chtěli tvořit nového člověka a jak všechny ty pokusy dopadly? Nic takového není reálné. Není, protože je to proti samotné přírodě. Dokud si budou lidé přát, aby se jim dařilo stále lépe, což je základním motorem dosavadního lidského vývoje, jako záruky úspěšného přežití prostřednictvím získání výhod pro sebe a své potomky na úkor ostatních a máme jej geneticky zakódované, pak žádné řešení nalézt nelze.

Lobby obnovitelných zdrojů a aktivistické skupiny argumentují proti jaderným elektrárnám i tím, že při jejich stavbě vznikne velké množství CO2 při výrobě potřebného cementu a oceli. Vy jste prováděl výpočty, kolik cementu a oceli potřebují větrné elektrárny se srovnatelným instalovaným výkonem. Jak to porovnání dopadlo?

Velmi zajímavě a pro mnohé zastánce obnovitelných zdrojů byla tato čísla doslova šokem, protože opravdu byli přesvědčeni o opaku. Bohužel většina těchto lidí se pouze domnívá, nikoliv přemýšlí a počítá. A takto to vypadá, když si vezmete tužku, papír a kalkulačku, v dnešní době tedy Excel.

Podle informací uvedených na webu České společnosti pro větrnou energii (zde) je na výstavbu větrné elektrárny Vestas V90 potřeba zhruba 1 100 tun betonu, tedy 150 tun cementu a 300 tun oceli. V měrných jednotkách to pak u cementu znamená 75 tun na megawatt a u oceli 150 tun na megawatt instalovaného výkonu.  Na výstavbu Temelína se jmenovitým výkonem 2 000 MW, bylo spotřebováno přibližně 300 tisíc tun betonu a 25 tisíc tun oceli. V měrných jednotkách to tedy znamená 20 tun na megawatt u cementu a 13 tun na megawatt u oceli. Na jednotku instalovaného výkonu tak musíme v případě větrné elektrárny spotřebovat zhruba čtyřikrát více cementu a 13 krát více oceli.

Pokud bychom ale tento přepočet udělali podle množství vyrobené elektřiny z těchto zdrojů (viz zpráva ERU za rok 2018), kdy roční měrná dodávka v případě větru byla 2 000 MWh na MW a u jádra pak 7 000 MWh na MW, bylo by toto srovnání daleko hrozivější. Cementu bychom museli spotřebovat 13 krát a oceli dokonce 42 krát více.

Jen těžko si představit, jak asi by všechna tato čísla opravdu vypadala, kdyby byly započítány také veškeré náklady na nutné kapacitní rezervy, bez kterých fotovoltaika a větrné elektrárny nedokáží zajistit nepřetržité dodávky.

Když jsme u porovnávání s jádrem – jakou plochu by zabraly solární elektrárny, které by měly stejný instalovaný výkon, třeba 1000 MW?

Srovnání podle instalovaného výkonu nám ale vůbec nic neřekne, ale ani to srovnání podle ročních dodávek na tom není o mnoho lépe. To je totiž srovnávání nesrovnatelného, protože jeden zdroj dodává elektřinu v režimu 24/7, tedy až na nějaké havarijní výjimky non-stop a ten druhý jen ve dne a ještě musí svítit slunce. Megawatt instalovaného výkonu jaderných elektráren dodává přibližně 7000 magawatthodin za rok, ale megawatt-peak (MWp) u solárního systému, kdy to „p” znamená  maximálně možný výkon solárního panelu, pak sedmkrát méně. Abychom tedy vyrobili za rok stejné množství energie, pak bychom museli počítat s instalací sedm krát většího výkonu.

Jeden 1000 MW blok Temelína ročně vyrobí zhruba 7 000 GWh elektřiny a dnešní nejvýkonnější fotovoltaické panely mají maximální výkon kolem 200 watt-peak na metr čtvereční (Wp/m2), takže na výrobu stejného množství elektřiny bychom potřebovali přibližně 35 čtverečních kilometrů. To sice vypadá sympaticky, ale je to zcela zavádějící číslo, protože opět mluvíme o ročních absolutních hodnotách. A teď zcela hypoteticky uvažujme, že solární elektrárny v noci nic nevyrábí a ve dne budou dodávat maximum možného, což je zcela nereálná a zcestná hypotéza, ale budiž. Museli bychom tedy zajistit ukládání asi poloviny získané elektřiny na noc.  A na co by takové bateriové uložiště, které by dokázalo vyřešit pouze den a noc, přišlo?

Vezmeme-li si parametry toho největšího bateriového úložiště v Plané nad Lužnicí s kapacitou 2,5 MWh za 70 milionů korun, pak bychom takových potřebovali asi 3800 za zhruba 250 miliard korun (7 000 00 MWh/rok = 9 500 MWh/0,5dne), a to vše na pokrytí nějakých 10 procent spotřeby elektřiny. Ale ono slunce nesvítí každý den, ani 12 hodin maximální intenzitou. Dovedete si představit, jak by to vypadalo třeba v zimě, kdy třeba týden slunce vůbec nesvítí? A to už vůbec nekalkulujeme s tím, že baterie i panely možná mají pouze třetinovou životnost jaderné elektrárny.  Dává vám to nějaký smysl? Mně tedy ne.

Mimochodem, porovnával jste i finanční náročnost stejného instalovaného výkonu jádro – vítr – slunce, případně i plyn a uhlí?

Uhlím a plynem jsem se vůbec nezabýval, protože to jsou oba zdroje emisí CO2, kterých se chceme zbavit, jen s tím rozdílem, že z plynu je jich přibližně polovina. Jediným „bezemisním“ zdrojem, kde jsem si tu práci dal a na jehož rozvoj apeluje i IEA, která říká, že bez něj na uhlíkovou neutralitu můžeme zapomenout je jádro. A ta čísla jsou opět velmi zajímavá. Vezmeme-li si investiční náročnost fotovoltaiky, která vychází na přibližně 45 milionů korun na MWp, pak při instalovaném výkonu 12 000  MWp, který by dodával okolo 12 TWh za rok – opět pouze absolutně, nikoliv kontinuálně – přišlo by nás to na nějakých 550 miliard.  Při odhadované ceně výstavby jaderné elektrárny ve výši 240 milionů za megawatt, což je stoprocentní zvýšení ceny proti dnešním odhadům, pak bychom za stejné peníze dostali asi 16 TWh za rok, ovšem se zárukou trvalých dodávek.

U větrných elektráren je to něco podobného. Vezmeme-li v úvahu, že například Vestas V90 se jmenovitým výkonem 2MW a ročními dodávkami někde kolem 4 000 MWh stojí okolo 80 milionů korun, pak bychom jich pro nahrazení 14 milionů MWh z Temelína museli postavit nějakých 3 500, což by přišlo zhruba na 280 miliard. Jenže i to má zase nějaká ALE… Opět počítáme dodávky pouze v absolutních číslech, a pokud jde o počet instalací, tak toto je číslo více než dvakrát větší, než se kterým počítají ve stejně velkém Bavorsku.

Co podle vás nejvíc chybí současné evropské „klimatické“ debatě?

Zdravý selský rozum, pokora, tužka, papír a ochota trochu počítat. A hlavně by měla přestat dělat nezodpovědné pokusy s planetou. Měli bychom k tomuto problému přistupovat stejným způsobem, jako k zavádění nových léčiv. Tam také žádného normálního lékaře ani nenapadne, že by pacientovi naordinoval neschválený lék, jenom proto, že to stojí za pokus o jeho záchranu.  Ačkoliv tam se to připouští pouze ve výjimečných případech a u pacientů bez jakékoliv jiné naděje na přežití, tak tady se chováme zcela opačně. Prostě to vyzkoušíme no, a když se to nepovede, což tak zatím dopadlo vždy, tak vyzkoušíme něco jiného a tak stále dokola. Kdybychom takto posupovali v medicíně, tak bychom asi nemuseli řešit problém s přelidněním. A s tím jádrem to vidím podobně jako s těmi léčivy a jejich vedlejšími účinky. Tam se také nevyhneme v mnoha případech vedlejším účinkům, mnohdy velmi vážným a nepříjemným, ale pokud máme volit mezi jistou smrtí a prodloužením života, pak v podstatě všichni volíme stejnou cestu nejmenšího zla.

Jaká podle vás vede cesta ke snižování emisí C02 a dalších plynů?

Kdybych znal odpověď na tuto otázku, lépe řečeno recept, pak jsem vždy 10. prosince v Oslu (datum udělování Nobelových cen, pozn. red.). Jedinou možností by bylo snížení spotřeby a výroby, tedy životní úrovně nás „bohatých“ a ti „chudší“ by se museli přestat toužit dostat se na naši úroveň. Jenomže na to nikdo nepřistoupí, protože ani nemůže. Nám by snížení životní úrovně z pohledu jednotlivců nijak neublížilo, mnohým z nás by to i zdravotně prospělo, ale už to neplatí o naší civilizaci jako celku. Něco na způsob toho Kahzzooma – mikroúroveň OK, makroúroveň přesně naopak. Ta miliarda hladových a další miliardy těch, kteří nám závidí, nečekají na nic jiného, než na to, až zeslábneme natolik, že se jim vyplatí se s námi pustit do křížku.  Snížení našeho blahobytu a všeho s tím jednoznačně spojeného, zejména vojenské síly, tedy není ničím jiným, než krokem směrem ke konfliktu, nikoliv od něho. Starý Řím by mohl povyprávět. Je to smutné, ale nedílnou součástí života je i smrt.

[/nk_awb]
Článek převzatý z webu: iUHLI.cz

Jaroslav Čížek

Absolvent bezpečnostního inženýrství (tak se ta fakulta jmenuje dnes, tehdy to byla pouhá katedra požární ochrany a bezpečnost práce) Vysoké školy báňské v Ostravě. Čím jsem starší, tím víc oceňuji záběr tohoto oboru. Matematika, fyzika, chemie, stavby, stroje, teplo, voda, taktika a dokonce i základy správního práva. Ideální kombinace pro život, kdy se prý za vzdělání považuje to, co člověku zůstane v hlavě, když zapomene všechno, co ho na školách učili. Dlouho jsem to nechápal, ale čím jsem starší, tím více s tím souhlasím. Jinak zrozen ve Vahách, po otci Kozoroh. Šílená kombinace pro vedení diskusí se mnou. Než se do nějaké pustím, tak musím být alespoň na 99% přesvědčen, že jsem na správné straně. Občas slýchám, že se vyžívám v tom, že dělám z lidí hlupáky. Možná to tak vypadá, ale není tomu tak, protože u hlupáka je to zbytečné, ten se postará sám, jen je mu potřeba nastavit zrcadlo a z chytrého se logicky udělat nedá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *