Dekarbonizace: jeden o voze, druhý o koze

Diskuze o dekarbonizaci a jejím tempu vypadá jako zmatení jazyků v biblickém Babylonu. Ke škodě věci.

Bez porozumění nemůžeme dojít k dohodě. Některé články z našeho portálu přebírá názorový web Neviditelný pes. Část jeho čtenářů je zvyklá o přečtených článcích diskutovat. Čtení těchto diskuzí ukazuje, jak daleko od sebe jsou tábory těch, kteří chtějí rychlou dekarbonizaci a těch, kteří rychlé tempo neschvalují. Pro všechny, které téma bruselské transformace energetiky zajímá, je to poučné čtení.

Je pozoruhodné, jak diskutéři z tábora pro rychlé odstavení uhlí (většinou i obecně fosilních paliv, také pro bezuhlíkovou EU, a pro „boj proti klimatické změně“), vnímají texty s jinými názory. A jak proti nim argumentují. Společným rysem je totiž apriorní přesvědčení, že ti kteří s nimi nesouhlasí, chtějí zachovat v energetice uhlí (a plyn) na věčné časy. Jenže ve skutečnosti se jejich odpůrci pouze dožadují toho, aby zásobování elektřinou bylo i v budoucnu bezpečné a aby elektřina byla kdykoli dostupnou komoditou. To samé platí o teple. Což je zásadní rozdíl.

Odpůrci rychlé dekarbonizace se jen dokola ptají na to, z jakých zdrojů bude zajištěna dostatečná výrobní kapacita pro celou Českou republiku nebo EU. A z jakých zdrojů bude zajištěná permanentní dodávka bez výpadků. Protože zatím nikdo uspokojivě nevyřešil dodávky z fotovoltaiky v noci a při velké oblačnosti a z větrníků za bezvětří, nebo jen slabém větru. Příznivci rychlé dekarbonizace, snad můžeme použít i širší termín zelené energetiky paušálně odpovídají, ve smyslu, že to se vyřeší. A argumentují přečerpávacími elektrárnami, nebo bateriovými parky. Kapacity první možnosti jsou přitom v Česku značně omezené, kapacity druhé možnosti zatím nejsou úplně technologicky na výši a navíc jsou, v celonárodním měřítku nepředstavitelně drahé. Leč tohle je pro zelené diskutéry zcela irelevantní.

Stejně jako odmítají vzít v úvahu, že země v EU jsou jediné, které aktivně pracují na snižování emisí CO₂. A vzhledem k tomu, že další velcí producenti, jako Indie a Čína své emise stále zvyšují a zvyšovat ještě budou, je evropské úsilí marné. Zejména, pokud mají pravdu klimatisté, kteří tvrdí, že na záchranu současného klimatu máme jen pár let. Jejich reakce se dá shrnout jako „tak to jako nebudeme dělat nic?“.

Jenže nic takového z tábora těch, kteří preferují energetickou bezpečnost, obvykle nezaznívá. Tenhle tábor neodmítá čistou energetiku, ani práci na snižování emisí (ovšem všech, ne jen CO₂). Jen se dožaduje toho, aby se podnikaly takové kroky, které odpovídají současné technologické úrovni. Tedy zhruba „odstavujme fosil hned, jak jej budeme umět bezpečně nahradit“. A také se dožaduje toho, aby se na řešení globálního problému podílely všechny země stejným dílem. Protože jde-li o globální emise, musí být řešení nutně globální, nikoli jen evropské. Čili nejde v žádném případě o příznivce nějakých uhlobaronů, produkujících ve jménu vlastního bohatství jen špínu a oxid uhličitý. Ostatně, tohle je také ideologický fígl, který do debaty dostává ultralevičácká témata. Která s energetikou a emisemi nemají nic společného.

Dnes už těžko najdete člověka, který by souhlasil s tím, že se z komínů elektráren a továren či z výfuků automobilů mají nezřízeně valit produkty nekvalitního spalování. Čili pro zelenou energetiku nebo pro ekologicky fungující společnost je valná většina lidí. V unijní Evropě jistě. Ovšem ta většina není pro ekologistickou společnost. Což jsou pojmy, které zelený tábor bez mrknutí oka směšuje a zaměňuje.

Jenže dokud si zastánci zeleného tábora neuvědomí, že hlavní cíl – žít v co nejčistším světě, máme všichni stejný, nemůžou zakopat válečnou sekeru. Kdyby však přijali tuhle skutečnost, otevřelo by to dveře k nalezení skutečně funkčních řešení. Třeba i k tomu, že by se přestaly nesmyslně nalévat miliardy či biliony do vnucované podpory OZE v EU, jež má na globální bilanci emisí zanedbatelný vliv. A místo toho by se ty peníze investovaly do výzkumu a vývoje. Protože vyzkoumat a objevit se toho v energetice musí ještě hodně. Jinak si o bezpečné a přitom bezemisní energetice můžeme na vždy nechat jen zdát. Což ostatně platí i pro průmysl, hutnictví, nebo automobily.