Před 67 lety byl u zahájení stavby Dolu ČSM

Jeden z nejlepších mládežnických výkopářských kolektivů vedený Josefem Navrátilem.

Propadli mladistvému nadšení vybudovat něco nového, velkého, prospěšného, co by pomohlo mladé republice

Je už jeden z mála, kteří byli ve Stonavě přítomni slavnostnímu zahájení výstavby Dolu Československého svazu mládeže (dnes Dolu ČSM). Stalo se tak 1. září roku 1958. Oním pamětníkem je Antonín Kružík, který v červnu oslaví svých 88 let. Jak se nám svěřil, na uvedený akt i následné téměř tři roky, v jejichž průběhu na stavbě působil, vzpomíná rád a s hrdostí. Stejně jako na své celoživotní působení v revíru.

„Když jsem končil základní vzdělání, tzv. „měšťanku“, nechal jsem se zlákat tehdejšími učni, kteří za námi přijeli v hornických stejnokrojích až na Vysočinu. Neodolal jsem jejich zapálenému povídání o atraktivnosti a perspektivách hornického povolání,“ říká synek ze sedlácké rodiny z malé vesničky na Jihlavsku. „Navíc, když jsem mohl tři týdny strávit v nádherném rekreačním středisku na Rejvízu v Jeseníkách s dosud nepoznanou péčí o nás, všechny budoucí hornické učně, nebylo co řešit,“ dodává.

Matka z rozhodnutí syna nebyla nadšená. Počítala s tím, že převezme hospodářství, že bude pečovat o jejich pole
a les. Jenomže to všechno nakonec bylo zestátněno, skončilo v nově vzniklém Jednotném zemědělském družstvu.

Toník, naverbovaný v rámci Lánské akce, si na karvinském hornickém učilišti, ubytovně a následně na Barboře
(později Důl 1. máj) vedl tak dobře, že ho šachta poslala jako vzorného učně a zaměstnance studovat do Ostravy na hornickou průmyslovku. Nejenže se mu tam líbilo a dokázal si na šachtě brigádnicky přivydělávat, ale také propadl mládežnickému budovatelskému nadšení po vzoru výstavby ostravské Nové hutě Klementa Gottwalda. Na krajském výboru ČSM s dalšími nadšenci nabídl získat osmdesát mladých brigádníků, kteří by se podíleli na výstavbě Dolu ČSM. To se podařilo a Toník coby zaměstnanec Dolu 1. máj a předseda stavebního výboru byl pověřen se o ně všechny starat – o jejich ubytování, dopravu, stravování, kontroloval pracovní výkony, ale také řešil problémy s tím spojené, včetně těch osobních, kterých mezi mladými nebylo málo.

„Hlavně jsme připravovali staveniště. Mladí zajišťovali především výkopové práce, betonovali a dělali vše potřebné. Byli jsme k dispozici zaměstnancům VOKD, tedy hlavnímu dodavateli stavby,“ vzpomíná Antonín Kružík a dodává: „Tehdy jsme opravdu propadli mladistvému nadšení vybudovat něco nového, velkého, prospěšného, co by pomohlo mladé republice. Byli jsme pyšní na to, že budování velkodolu ve Stonavě se říká „Stavba mládeže“, že jsme toho součástí. Toto období považuji za jedno z nejšťastnějších v mém životě.“

Někomu se může zdát podíl mládežníků na přípravě výstavby dolu, která trvala deset let, jako ne příliš významný. Nenechme se ale mýlit. Jak se říká: Každá ruka při práci je dobrá. A ne všichni z oněch dobrovolníků po roce či třech, ke kterým se ve smlouvách zavázali, stonavskou šachtu opustili a vrátili se do svých původních domovů. Mnozí zůstali, v dole pracovali, postavili si domy či dostali podnikové byty, založili rodiny, zapustili zde kořeny. Tak jako Antonín Kružík, kluk z Vysočiny, dnes hornický důchodce, který má na svém kontě 17 let odfáraných v dolech 1. máj, ČSA a Doubrava.