UNIKÁTNÍ PARNÍ TÉŽNÍ STROJ

Při rozšiřováni provozů Vítkovických železáren po první světové válce se zjistilo, že bude nutno zvýšit těžbu černého uhlí. Velmi příhodná poloha Dolu Hlubina, který byl v těsném sousedství vysokých pecí a koksovny, byla důvodem, že se rozhodlo tento důl rozšířit a vyhloubit novou jámu. Slavnostní výkop jámy č. 2 byl proveden 17. 5. 1921. Jáma o průměru 6,1 metru se hloubila do konce září 1924 a dosáhla úrovně 7. patra v hloubce 436 metrů. Ještě téhož roku

byl uveden do provozu unikátní parní těžní stroj o výkonu 3200 k, který byl výrobkem Vítkovických železáren. Měl vrtání válců 1200 mm a zdvih 900 mm. Rychlost při těžbě byla 18 m/sec. a při dopravě mužstva 10 m/sec. Původně byl postaven pro maximální hloubku 660 metrů, a proto při pozdějším prohlubování jámy na úroveň 10. patra (781 m) se již musely vyztužovat ocelové nosníky na bubnech, aby nedocházelo k jejich deformacím.Klece měly čtyři etáže a byly zavěšeny na ocelových lanech o průměru 56,5 mm. Pára pro pohon těžního stroje měla tlak 11-12 atp (110-120 kPa) a byla přehřátá až na 300 °C. Z tohoto důvodu se musel používat k mazání velmi kvalitní olej s bodem vzplanutí 360 °C. Provoz tohoto parního stroje byl velmi náročný na spotřebu páry, neboť na jeden zátah z 10. patra na povrch při těžbě uhlí nebo kamene bylo zapotřebí jedné tuny páry, tj. 1000 litrů vyvařené vody. Byl to obrovský nápor na kotelnu, která měla kotle Garbe z let 1916-1918. Také údržba byla velmi náročná, neboť strojovna byla v těsné blízkostí koksovny a vysokých pecí a velký spád hrubých částic koksu a železné rudy působil na kluzná místa jako brusná pasta.

Proto při dalším prohlubování jámy č. 2 na úroveň 12. patra, tj. do hloubky 1022 metrů, se s provozem tohoto těžního stroje již nepočítalo a v roce 1971 byl nahrazen elektrickým těžním strojem s motorem o výkonu 2500 kW. Těžní věž je vysoká 50 metrů, nebyla odstřelena a stále s vysokými pecemi Vítkovických železáren tvoří část dominanty města.

Unikátní parní těžní stroj, na který se chodila dívat řada exkurzí, byl nabídnut Technickému muzeu v Praze, ale nebyl zájem. Proto byl sešrotován. Kdyby byl zachován, patřil by dnes mezi exkluzívní exponáty každého hornického muzea. Byl jedinečnou ukázkou dovednosti a vyspělosti konstruktérů, techniků, montérů a dělníků Vítkovických železáren.

Vítězslav Hettenberger