Ukazuje se stále jasněji, že procesy v EU jsou nastaveny zcela chybně. Umožňují například vznik a rozvoj odvětví, která nejsou schopná obstát na trhu. Nejde přitom jen o občasné zdroje energie (OZE).
Existuje spousta dobrých nápadů. EU řadu takových uvedla v život. Ovšem včetně těch, které by normálně světlo světa nespatřily, protože si na sebe nevydělají. To způsobuje víc a víc problémů, které nejde efektivně vyřešit. Jenže zatím je ještě z čeho rozdávat dotace a je potřeba nepřiznat, že je něco špatně. Vůle k nalezení skutečně funkčních řešení tak chybí.
Třídění odpadů a recyklace jsou pojmy, které v tuzemsku už dávno zapustily kořeny. Kontejnery na tříděný odpad jsou v každé vesnici a lidé odpad třídí. A podvědomě předpokládají, že to není samoúčelná buzerace, ale že je to opravdu krok k ochraně životního prostředí. Protože po vytřídění následuje recyklace, případně nějaká ekologická likvidace. Jen část lidí tuší, že to s onou recyklací není nijak slavné. Tématu se podrobně věnuje materiál Seznam Zprávy (zde). Jeho autoři mimoděk také poukazují na letitou chybu EU. Ta se projevuje v mnoha oblastech. V oblasti Green Dealu a ekologických záležitostí se ovšem projevuje pravidelně.
Jmenuje se nekonkurenceschopnost. Nebo neefektivita. Bez pomoci pocházející mimo trh si totiž tyhle unijní nápady nevydělají ani na slanou vodu. Problém s odpadem je přitom, na rozdíl od produkce oxidu uhličitého, opravdu nutné vyřešit. Jenže se řeší nějak špatně. Zavedla se povinnost třídit odpad, což dává smysl, neboť roztřídění odpadu je základní podmínkou pro jeho recyklaci. Jenže dál už to drhne. Protože zdaleka ne vždy se recyklace, tedy přetvoření odpadu na nový výrobek, vyplatí. Recyklace plastu je totiž dražší, než jeho prvotní výroba. Řešením nekonkurenceschopnosti recyklačního systému by mohlo být zvýšení dotací (na základě zvýšení poplatků za recyklaci), nebo umělé zdražení výroby primárních plastů. Což jsou recepty, jež čtenáři iUHLI.cz důvěrně znají z energetiky ve formě plateb na podporu občasných zdrojů energie (OZE) a emisních povolenek. Dopady těch opatření už jsou známé také.
Cesta z těchto problémů je, minimálně z části, známá také. Prvním krokem je se do takových problémů vůbec nedostávat. Tedy je nevytvářet v Bruselu. K tomu by stačilo, kdyby se tam přestalo z ideologických důvodů na tyto věci spěchat. Tím by vznikl čas na zpracování pořádných dopadových studií, jimiž se v současné praxi unie příliš nezatěžuje, případně vůbec. A teprve po jejich oponentuře by se hledalo řešení. Řešení, jež by vycházelo z reálných možností, nikoli z přání a předpokladů, jako se tomu děje nyní.