Větrné elektrárny dodávají elektřinu, když fouká vítr. Zabíjejí hmyz, prý i ptáky a dělají problémy rybám i kytovcům. Hlukem ovlivňují lidské zdraví. A odpadávají z nich tuny mikročástic, které vdechujeme a jež kontaminují půdu.
Jak to je s působením větrných elektráren na životní prostředí se dnes neví. Jejich zastánci odmítají veškeré pochyby, jejich kritici snášejí mnohá obvinění, pro něž jim leckdy chybí vědecky uznatelné argumenty. Protože přes veškeré pochyby, jež tento obnovitelný – a zároveň jen občasný – zdroj energie (OZE) vyvolává, se jimi žádné velké vládní studie nezabývají.
Tou nejnovější pochybností je abraze, nebo-li oděr, či obrus z listů jejich rotorů (zde). Příznačné je, že s tímto varováním nepřichází žádná státní instituce, jež to má v popisu práce. Nýbrž německý penzista Thomas Mock. Právník a bývalý manažer v průmyslové společnosti. Jak píše Epoch Times, po odchodu do důchodu strávil několik let studiem toho, co větrné turbíny vypouštějí do životního prostředí (zde). Asi nepřekvapivě jej ke zkoumání přivedl odpor jeho vesnice v pohoří Eifel proti plánované stavbě 18 větrníků v její blízkosti a zároveň v blízkosti jedinečných vulkanických jezer (ta jsou dnes na seznamu světového dědictví UNESCO).
Podle zjištění Thomase Mocka se působením věru z vrtulí větrné elektrárny za rok uvolní 100 kilogramů materiálu z jejího povrchu. Čím odolnější je povrch vrtule, tím menší jsou částice, jež se z ní oděrem uvolňují. „Tyto částice obsahují toxické chemikálie PFAS (per- a polyfluorované alkylové látky) a BPA (bisfenol-A), které se používají v epoxidové pryskyřici na povrchu. Už během výroby jsou v Německu zavedena přísná bezpečnostní opatření, jako jsou celotělové ochranné obleky. To a další věci prodražily výrobu natolik, že se listy rotorů v Německu již řadu let nevyrábí. Jinde ve světě nejsou celotělové ochranné obleky předepsány ani používány,“ popisuje Mock svá zjištění.
Podle něj mikročástice zmíněných materiálů dopadají do půdy a vodních ploch a dostávají se tak logicky i do spodních vod. Jejich působení se přitom projevuje po letech kumulace v živých organismech.
Mock svá zjištění objektivizuje. Konstatuje, že studie citovaná vědeckou službou spolkového sněmu (Bundestagu) v roce 2020, se týkala jen větrníků s délkou lopatek okolo 40metrů a celkovou výškou 150 metrů. U nich abraze dosahovala objemu 45 kilogramů na jeden větrník a rok. Což však také – s ohledem na celkové množství instalovaných větrných elektráren – není zanedbatelné. Nyní jsou však ve hře větrníky s dvojnásobnou výškou a jejich lopatky na souši mají délku až 90 metrů. A čím vyšší je větrník, tím intenzivnější a setrvalejší je působení větru na jeho povrch. Tím pádem je oděr povrchu větší. Proto Thomas Mock pracuje s odhadem 100 kilogramů oděru za rok.
Ale sám zdůrazňuje, že by byla potřeba komplexní studie, která by celý problém abraze listů větrníků a jejích dopadů objektivně prozkoumala. Protože jen v Německu je větrníků (na souši i na moři, kde jsou ještě větší) přes 30 000. Tím pádem by z nich ročně mělo odlétnout přes 3000 tun více či méně zdravotně závadného materiálu. Za 20 let, což je životnost těchto elektráren, to pak bude 60 000 tun. Což je množství, které již bez pochyby mělo vyvolat zájem úřadů. I proto, že mikroplasty se již podle výzkumů nacházejí prakticky všude, včetně lidských mozkůa mateřského mléka(zde).
Je další potvrzení faktu, že větrné elektrárny a jejich působení na životní prostředí zasluhují nezávislé prověření. Kromě popsaného oděru totiž obsahují velmi skleníkový syntetický plyn SF6(zde), zřejmě ovlivňují klima v oblasti (zde a zde) a v nemalé míře likvidují hmyz (zde). Zabíjejí také ptáky a netopýry. V jakém rozsahu, není úplně zřejmé, protože studie uvádějí velmi rozdílné údaje. Od prakticky zanedbatelných až po velmi dramatické. I velmi objektivně napsané texty na toto téma (zde) v každém případě jejich nepříznivý vliv na ptačí populace připouštějí. Že větrníky také můžou měnit druhovou skladbu živočichů ve svém dosahu, potvrzuje i studie z Indie (zde).
K tomu všemu je potřeba vzít v úvahu i jejich krátkou – pouze 20letou – životnost a současně obrovskou materiálovou náročnost(15 krát víc betonu a 50 krát víc oceli, zde), jež je při stejném dodaném výkonu násobně větší, než u jaderné elektrárny, která má přitom trojnásobnou životnost. Do ní patří nejen cement a ocel (včetně jejich „uhlíkové stopy“), ale i desítky tun vážící listy, jež jsou prakticky nezlikvidovatelné (zde a zde). A ještě obsahují toxické látky PFAS a BPA. Navíc dalekosáhle mění ráz krajiny. Za to všechno dodávají – v tuzemsku – ročně pouze čtvrtinu svého instalovaného výkonu (zjednodušeně jsou provozu čtvrtinu roku).
V Česku i Německu jsou větrné elektrárny v posledních letech nejprotežovanější zdroje energie.
0
0
