Evropská unie prochází historickou energetickou transformací. Závazek k uhlíkové neutralitě do roku 2050 tlačí členské státy k rychlému opouštění uhlí, desítky let staré páteře jejich ekonomik. Zatímco země jako Rakousko či Belgie již své uhelné elektrárny odstavily, průmysloví giganti jako Německo či Polsko čelí složité realitě. Rychlost odchodu od uhlí se napříč kontinentem dramaticky liší a stále hlasitěji se ozývá klíčová otázka: Je evropská energetická síť připravena na život bez svého nejstabilnějšího zdroje?
Rok 2025 je pro energetiku přelomový. Evropa se snaží plnit ambiciózní klimatické cíle, což v praxi znamená nahradit tradiční, spolehlivé zdroje novými, převážně obnovitelnými. Pohled na mapu EU ukazuje hluboké rozdíly v přístupu a možnostech jednotlivých zemí.
Pionýři a rychlí sprinteři
Na jedné straně stojí premianti zelené transformace. Rakousko (2020), Belgie (2016) a nedávno i Spojené království (2024) již kapitolu uhlí definitivně uzavřely. K nim se chtějí co nejdříve přidat Francie, Itálie a Španělsko s plánovaným koncem již v roce 2025. Tyto země sázejí na masivní investice do solárních a větrných parků, podporované často i jadernou energetikou nebo dovozem.
Průmyslová srdce Evropy volí pomalejší tempo
Zcela jiná situace panuje v zemích, jejichž průmysl a teplárenství jsou na uhlí historicky závislé. Německo, největší evropská ekonomika, si stanovilo termín odchodu až na rok 2038. Důvodem jsou nejen obrovské technické výzvy, ale také sociální dopady v hornických regionech.
Podobně Česká republika s plánovaným koncem v roce 2033 hledá balanc mezi ekologickými závazky a udržením energetické bezpečnosti a konkurenceschopnosti svého průmyslu. Absolutním protipólem je pak Polsko, které se bez uhlí neobejde dříve než v roce 2049, což jasně ilustruje, jak hluboce je tento zdroj zakořeněn v národní ekonomice a společnosti.
Tato opatrnost průmyslových zemí není náhodná. Právě ony si nejvíce uvědomují, že energetika není jen o ekologii, ale především o stabilitě, předvídatelnosti a cenové dostupnosti.
Zamyšlení: Hazardujeme se stabilitou ve jménu zelených cílů?
Zatímco politické deklarace a plány na odchod od uhlí plní titulní strany novin, v tichosti roste obava odborníků z energetiky. Otázka nezní, zda přejít na čistší zdroje, ale jak to udělat, aniž bychom ohrozili samotný základ naší moderní společnosti – spolehlivou dodávku elektřiny 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.
Uhelné elektrárny, přes veškerou kritiku, představují klíčový stabilizační prvek v síti. Na rozdíl od obnovitelných zdrojů, které jsou závislé na počasí, fungují uhelné bloky předvídatelně a lze je regulovat podle aktuální spotřeby. Poskytují takzvanou základní zátěž a podpůrné služby, které udržují síť v chodu, když slunce nesvítí a vítr nefouká.
Rychlý odchod od uhlí, který není kompenzován adekvátní náhradou v podobě stabilních, řiditelných zdrojů (jako jsou nové jaderné elektrárny, jejichž výstavba trvá dekády, nebo masivní úložiště energie, která jsou stále v plenkách), představuje obrovské riziko.
Čelíme hrozbě, kdy se naše energetická bezpečnost stane závislou na nestálém počasí a dovozu energie ze zahraničí. Co se stane během dlouhé, mrazivé zimy bez větru, kdy spotřeba elektřiny prudce vzroste? Budou mít továrny dostatek energie pro udržení výroby a zaměstnanosti? A jak se rostoucí ceny energie, způsobené nestabilitou a nutností dotovat nové zdroje, promítnou do rozpočtů domácností?
Uhlí není jen palivo minulosti. V současné přechodové fázi je především pojistkou proti blackoutům a garantem stability, na které stojí naše ekonomika i každodenní život. Než tuto pojistku definitivně odpojíme, musíme si být absolutně jisti, že máme v ruce stejně spolehlivou alternativu. Unáhlené rozhodnutí nás může stát mnohem víc než jen nesplněné klimatické cíle – může nás stát naši energetickou suverenitu a bezpečí.
1
0
