Než vystoupili v Olomouci z vlaku, odehrála se taková usměvná příhoda, na kterou ráda vzpomínám. Na sedadle u okna v úhlopříčce ode mne seděl asi nejmladší člen této party. Aspoň tak vypadal. Ten po dobu mého vyprávění ze mne nespustil oči. Když jsem skončila, řekl:
„Paní, já vás od někud znám.“
„Vy jste někdy v Havířově byl?“
„Ne, ale já jsem vás už někde viděl.“ Tu se mi v hlavě rozbřesklo:
„Díval jste se na televizní dokument Černé zlato? Tam jsem řekla na kameru asi tři věty jako pamětnice těch časů.“
„Ano, ano! To je ono! Tak vidíte, že jsem vás už viděl. A poznal vás,“ zvolal vzrušeně. „No to bude bomba, až se pochlubím večer u piva, že jsem jel ve vlaku s herečkou z tohoto filmu.“
Nemělo smysl mu to vymlouvat, už ani nebyl čas, chlapi v Olomouci vystoupili, přátelsky se loučili a já jsem v kupé osaměla. Měla jsem hromadu času k přemýšlení.
O tom filmu už bylo napsáno přemnoho. Vzbudil ohlasy kladné i méně příznivé. Psali o něm lidé povolaní, znalci, účastníci provozu, dokonce i toho kritického dne. Po celém hrozném neštěstí zbyl pomníček se jmény 108 obětí. Lidí, kterým přestřihla nit života hrozná tragedie. Kolik malých pomníčků a fotografií v rámečcích s černou páskou v rohu je rozseto v domácnostech pozůstalých? Lidský život je dar. A nezaslouží si, aby jen tak zmizel zapomenut v minulosti. Byla jsem se podívat v kině, když byl film Dukla 61 promítán havířovským studentům gymnázií. Jsem původním povoláním učitelka a nemohu věřit, že by byla dnešní mládež tak otrlá, jak se o tom často mluví. V kině bylo ticho, napětí, pozornost i slzy. Posléze diskuze. S touhou po poznání, objasnění, nikoliv po senzaci. Dokonce několik studentů přiznalo, že jejich dědové nebo prastrýci na Dukle zahynuli, ale jim o tom nikdo nic neřekl. Tak teď t už ví.
V tom já vidím přínos tohoto filmu, ať o tom mluví kdo chce, co chce – a chci poděkovat všem tvůrcům, všem kteří se na filmu Dukla 61 podíleli.
Neboť splnil to, co se od filmu očekávalo. A jak se čím dál více ukazuje, povedlo se jim to.
Marie Szottková
0
0
