Ministerstvo financí s konečnou platností představilo návrh státního rozpočtu na rok 2026, který okamžitě vyvolal vlnu kritiky. Navrhovaný schodek ve výši 286 miliard korun nejenže překonává původní odhady, ale zároveň signalizuje, že vládní snaha o ozdravení veřejných financí naráží na své limity. Zatímco ministr financí Zbyněk Stanjura čelí kritice za rostoucí zadlužení, v pozadí svádí osamocený boj proti nákladům spojeným se zelenou transformací, což odhaluje jeho nejednoznačnou pozici ve vládě.
Po několika týdnech zpoždění je klíčový dokument pro hospodaření státu na stole. Navrhovaný deficit 286 miliard korun je o šest miliard vyšší, než ministerstvo avizovalo ještě před čtvrt rokem. Závažnější je však srovnání s letošním rokem. V roce 2026 si Česká republika plánuje půjčit o 45 miliard korun více než v roce 2025, což de facto znamená konec proklamované konsolidace. Navíc se očekává, že během projednávání ve vládě budou jednotliví ministři usilovat o navýšení výdajů pro své resorty, a konečný schodek tak může být ještě vyšší.
Tato čísla okamžitě vyvolala ostrou reakci. Bývalý ministr financí Miroslav Kalousek označil navrhovaný deficit za „obří a nepřijatelný“. Kritici upozorňují, že rozpočtová odpovědnost, kterou současná vláda slibovala, se vytrácí. Důsledky jsou již nyní citelné – jen obsluha státního dluhu bude stát daňové poplatníky v příštím roce rekordních 110 miliard korun, což je částka, která byla ještě před několika lety nepředstavitelná.
Vláda v čele s premiérem Petrem Fialou a ministrem Stanjurou obhajuje nárůst výdajů především dvěma klíčovými oblastmi: investicemi do energetiky, zejména do dostavby Jaderné elektrárny Dukovany, a razantním navýšením rozpočtu pro Ministerstvo obrany. Právě výdaje na armádu rostou nejrychleji, avšak podle expertů dosud armáda neprokázala schopnost efektivně hospodařit s přidělenými prostředky. Na ministra Stanjuru tak směřuje i kritika za to, že vůči těmto výdajům neuplatňuje dostatečnou skepsi a oponenturu.
Tichý odpor v koalici
Zatímco v otázce rozpočtového schodku působí ministr financí jako ten, kdo ustupuje tlakům, v jiné oblasti se projevuje zcela opačně. Zbyněk Stanjura je v současné vládě prakticky jediným, kdo systematicky upozorňuje na obrovské budoucí náklady spojené s dekarbonizací a zelenou transformací. Jeho ministerstvo se stalo osamoceným oponentem některých ambiciózních ekologických plánů.
Nejvýraznějším příkladem je postoj k nové Státní energetické koncepci (SEK). Ministerstvo financí si k ní nechalo vypracovat oponentní posudek od renomovaných expertů, energetika Františka Hrdličky a ekonoma Lubomíra Lízala. Jejich analýza varuje, že příliš rychlé odstavování fosilních zdrojů způsobí české ekonomice a společnosti mnohem větší škody, než oficiální vládní materiály připouštějí.
V této snaze je však Stanjurův úřad izolován. Ministerstvo průmyslu a obchodu a Ministerstvo životního prostředí totiž své podklady pro SEK delegovaly na Centrum socioekonomického výzkumu dopadů environmentálních politik (SEEPIA), instituci se silným pro-environmentálním zaměřením, která na své modely od státu obdržela více než 300 milionů korun.
Zpráva expertů Hrdličky a Lízala se přitom již několik měsíců nedaří oficiálně projednat na vládě, údajně kvůli časové vytíženosti premiéra Fialy, který zároveň vede kampaň s ministrem životního prostředí Petrem Hladíkem. Právě Hladík by mohl vnímat kritický posudek jako útok na svůj resort.
Dvě tváře jednoho ministra
Rozpočet je nejviditelnějším výstupem práce ministra financí a Zbyněk Stanjura za něj sklízí oprávněnou kritiku. Jeho druhá, méně viditelná tvář – snaha brzdit finančně nerealistické zelené plány – zůstává skryta v zájmu udržení koaličního smíru. Tato dvojakost ukazuje na komplexní situaci, kdy ministr na jedné straně čelí tlaku na okamžité výdaje, zatímco na druhé se snaží bránit budoucím nákladům, které by mohly veřejné finance zatížit ještě mnohem více. Zda převáží jeho veřejná role správce rostoucího dluhu, nebo tichá role vnitřního oponenta, ukáží až následující měsíce.
