Ve středověku a novověku byl nejrozšířenějším hlavním
důlním „strojem“ ruční rumpál, zvaný také poněmecku hašpl. Tehdejší výchozy bohatých žil byly obsazeny řadami těchto rumpálů, které měly velice těsné rozestupy. Aby se horníci nehádali, byly minimální rozestupy šachet určeny ve starém českém horním právu i s ohledem na prostor pro kliky rumpálů. Ostatně zvládnutí organizace těžby více konkurenčních těžařů na jedné žíle bylo jedním ze základů tohoto práva, protože pochopitelně každý správný těžař myslel na okamžitý zisk, aby jeho jáma byla produktivní, a to nejlépe ihned.
Později se začalo využívat koňské či vodní síly, začaly se razit odvodňovací dědičné štoly, ale i nadále rumpály tvořily základ důlní mechanizace. Koňské žentoury či vodní vrátky původně sloužily hlavně k čerpání vody z hloubky dolů, teprve s centralizací těžařstev a nárůstem objemu těživa posloužily i těžbě rud či hlušiny.
U nás se na malých dolech či odlehlých důlních úsecích ruční rumpály udržely až do 20. století a stejně dobře posloužily poválečnému rudnému průzkumu při zmáhání historických důlních prací. Na malých dolech v zahraničí se ruční rumpály používají dodnes a nám mohou sloužit jako inspirace pro obnovu našeho rudného hornictví.
Martin Přibil a Karol Šmehil
Národní technické muzeum Praha
0
0
