Něvim, esli sem vam už vykladal o tym, že mam sice Velikonoce rad, ale od maleho synka něrad chodím po šmigrustě. Ze začatku, ešče před školu, to sem s tatínkem, dej mu panbuch lehke papuče, chodil po tetkach a sestřenžcach. Ale pozdější to bylo pro mně za trest! Dycki sem se nasrat, když sem kajsik musel za šmigrustem.
Ve vedlejším vchodě našeho činžaka bydlela stara Lembartka. A ta měla vnučku. Byla asi o tři roky mladší ode mně a jak mi dycki Lembartka tvrdila, seděla o Velikonocach smutna u okna a vyhližala, kdy už pry ju přídě Lojzek od vedle vyšmigrustovat‘?! Něchtělo se mi nikdy! Ale stara Lembartka mě dycky „ukecala“ padesatku. A bo to vtedy byly vede peníze, zatnul sem zuby, vyšvihal matu Zdeničku aji babku, polel ich lacnu voňavku, dostal za to zmalovane vajca, a spokojenost‘ byla zdanlivě na obuch stranach. Ale ja sem se pokažde říkal, že vyšlap do štvrteho patra a to divadlo s karabačem, mi za tu padesatku něstoja. Ale staly! Každy rok! Až do vychození školy. To už sem tam něšel, bo Zdenička vlezla do puberty, hazala po mně zamilovanymi očami a temu mrskaňu už přikladala trošku inši vyznam… ! Navíc čerstvy středoškolski student přeci něbudě lozyť po šmigrustě, ni?!
A včil se každoročně s kamošami domluvame, kaj za tym šmigrustem pujděme, ale sliby chyby. Paru razy zme se zešli a po tym kolečku po susedkach a znamych sme byli dycki tak společenski unaveni, že nam na druhy den Na Upadnici ani pivko něšmakovalo. Takže v posledních rokach se dycki slíbíme, kaj a za keru robku pujděme, dame se aji sraz, ale tajak už tradičně na Silvestra, nikdy se nezejděme. Leda až v podvečer na pivě Na Upadnici. To po tym matě slyšeť ty vymluvy! K nejlepšim patřila loňska Poldkova: „Synci, něbudětě mi věřit; ale už sem byl v šatach, napucovany, voňavku připravenu, zehnal sem se aji jalovec, ale jak sem byl ve dveřach, zazvonil telefon. Volal mi švager, Že mu přivezli uhli, vysypali na chodik před chalupu. Z každe strany včil pry stoja auta, šofeři trubiju a nadavaju, že chcu jet dali. Sam pry něstiha tu hromadu uklidit; a že mu mam příst‘ pomocť! Dovedetě se představit, jak sem byl nasrany?! Ale co mi zbylo?! Musel sem! Zedřity sem včil tak že nemět‘ žizeň, ležím v lužku a hekam!“ Paru z nas mu tu baječku zežralo a aji zme ho polutovali. Ale enem do doby, než se zebral slovo Erďa:
„Ešče než vam řeknu frk, musím vam říct; že Poldek a aji jeho roba su jedinačci…! Přídě do obchoda kovboj a pravi:
„Máte laso?“ Prodavačka kivně „Kolik?“ „Kolik si strč do řiti, já chci laso!“
Fajne, ni?!
Tuž zdař buh a ty svatki jara se užijtě! A hrrr na baby!
Vaš Lojzek
