Většina studentů nejen naší almamater VŠB v Ostravě, ale v celé republice, tam kde studuje, poznává okolí toho kterého města, kde sídlí jeho škola, univerzita, vysoké učení technické spod.
Tak také já, který vlastnil síťovou jízdenku městské hromadné dopravy (tramvaje, trolejbusy) na vnitřní okruh za 10 Kč měsíčně (1. pásmo, které sahalo až po Hranečník, Petřkovice, Porubu, Vřesinu apod.), jsem vyjížděl za poznáním samozřejmě i dál za hranici l.pásma. Vše vycházelo bez jakéhokoliv zádrhele. Jednou jsem si sedl do šaliny u divadla a přes Hranečník jsem pokračoval do Petřvaldu. Měl jsem smůlu! Tak jak jsem seděl na sedadle, tak mě na zastávce Pokrok poklepal nějaký pán na rameno a požádal mě o lístek, v mém případě jsem musel předložit legitimaci, žákovskou průkazku. Byl to revizor! Sedl si vedle mě a praví: „To bude drahý, chlapče.“ Byl jsem z toho bez sebe, když mně oznámil, že mi sebere průkazku anebo musím zaplatit pokutu. To už přišla zastávky tehdy MěNV Petřvald a pan revizor praví: „Tak si vystup, chlapče.“ A vystoupil se mnou. Ptá se mě: !Víš, kde je tady sokolovna?“ Slabě jsem přitakal a čekal, co bude. „Tak tedy tady tu černou jízdu nevyřídíme. Pojď, jdeme do sokolovny.“ Tam poručil pro každého pivo a ukázal mi fotky všech revizorů a povídá: „Příště si dej pozor.“ Měl jsem posledních 20 Kč. Chtěl jsem zaplatit pivo. Načež mně bylo sděleno, že on má taky takového kluka, jako jsem já, a taky že má hluboko do kapsy. Objednal po pulce rumu a to už jsme byli kamarádi na život a na smrt. Tak jsem poznal, že i v Petřvaldě jsou dobří lidé, když se člověk ocitne v nouzi. Na zpáteční cestě na kolej na HIadnov jsem se zařekl, že musím zkusit štěstí a dostat se na některou šachtu v Petřvaldě.
Kamarádi Slávek Leipert, Toník Motloch, Láďa Švihel, Dáša Mlynářová mě povzbudili, že bych to měl zkusit na Hedvice. Šachta jak malina, kousek od zastávky tramvaje a u lesa. Jednou místo přednášek jsem sedl na tramvaj a jel na Hedviku. Šel jsem rovnou k panu závodnímu Ing. Erichu Volnému. Po audienci u sekretářky, která mě povzbudila, že Hedvika přijímá každého nového nejen na brigádu, ale i nastálo, jsem byl u závodního nato šup.
Závodní se mě ptá, co dělám, kde robím. Říkám, že studuji VŠB. Povídá mi: „To potřebuješ prachy.“ Ptá se mě, jestli znám Palác hotel, Moskvanku, Bolero, Fenix a nevím, kolik těch hospod a barů jsme probrali, ale asi jsem byl stejná krevní skupina, a tak mě praví: „Zajdi za směnmistrem Klečkou, ať ti přidělí známku (technickou, měl jsem totiž hornickou průmyslovku v Duchcově) a ať tě provede po povrchu.“ Zaklepu a pozdravím Zdař Bůh. „Co chceš,“ povídá směnmistr. Já povídám: „ Přidělit známku, abych tady mohl fárat“ On zase, jak tu budu fárat, když důl vůbec neznám. Ležela mu asi v hlavě ta technická známka. Já na to, že právě proto, abych to poznal, tak tu budu fárat. Kroutí hlavou, něco mlaskl pod vousy a pak se mě ptá, kdo mě posílá. Já pravím závodní. Najednou se situace změnila, začal se mě vyptávat, a když se dozvěděl, že má vyhlídnutého i štajgra, se kterým budu chodit na předfárání, už neváhal, a když jsem mu sdělil, že ten štajgr se jmenuje Mirek Marenčák, bylo vše v nejlepším pořádku. Tak začaly mé první kroky v hlubinách jedné ze šachet velkodůlu Fučík.
Po tomto poznávání jsem si potřeboval zajistit na letní prázdniny nějakou technickou práci, ze které bych mohl později i něco uplatnit v posledním ročníku VŠB. Měl jsem opět štěstí. Na přípravě výroby už Velkodolu Fučík ( Pokrok, Hedvika, Ludvík), se sídlem na Pokroku v dřevěné přístavbě jsem nastoupil u vedoucího přípravy výroby p. Ing. Pavlorka na dvouměsíční brigádu. Zrovna se zpracovávalo OPD a také v létě byly plánované dovolené, a tak jsem kreslil, počítal, ale hlavně přesouval z Hedviky, z Ludviku podklady a zpátky znovu vracel na doplnění. Kam? No k měřičům výše zmíněných závodů. Na Ludvíku byl tehdy Ing. Firla výborný tarokář, hlavní měřič závodu, kterého jsem znal také z VŠB.
V kolektivu, kde tehdy pracovali Ing. Miloš Gavor dobrý lyžař, tenista, Ing. Jiří Konečný, Ing. Plac a pravidelně k nám docházel z technického rozvoje Ing. Rudolf Menšík, který když jsme jednou něco slavili v sokolce v Petřvaldu, tak vždy vyšel ven a zatroubil na ústa jako jelen, jelikož bývali v okolí hospody, tak místy vybíhali myslivci, kterých bývalo v Petřvaldu požehnaně, kde se tam bere vysoká. Samozřejmě ve 23.00 hod. by se asi nikdo nemohl divit, kdyby někde třeskla rána z brokovnice. Musím také vzpomenout, že jsem se tady potkal tehdy s Ing. Járou Vaškem, který začínal těsně po ukončení VŠB.
Já jsem skřivan, vstávám brzy ráno, a tak jsem býval v kanceláři už v pět hodin. Naproti našim dveřím přípravy výroby byly dveře výrobního náměstka Ing. Mrázka. Ten byl opravdu ještě lepší skřivan než já. Ten už před pátou hodinou raportoval s dámou, která hlídala skip, aby správně najížděl na klapu a vysypal se celý. Tehdy jsem si říkali není to žádný frája když raportuje s lidmi, kteří jsou ještě v montérkách.
Musím se přiznat, že při této praxi, kdy se zpracovával plán OPD, jsem poznal všechny hospody v okolí. Prostě partyja byla vždy žíznivá a vždy se někdo našel, kdo se se mnou chtěl seznámit. Víme, jak to chodí. Nikdo nevěděl, jak jsem se dostal na takový post na přípravu výroby, a většina si myslela, že za mnou stojí nějaká tlačenka, která mě po ukončení VŠB vynese na vyšší posty. Tajil jsem, že jsem padl do oka tehdejšímu řediteli OKD Jaroslavu Miskovi, který, kdyby tak brzy neonemocněl, tak se moje dráha ubírala úplně jinak. Takový je osud.
Při jednom zastavení v hospodě na Podlesí u Gabzdyla jsem se sešel s dlouholetým havířem z Václavky, panem Gelnarem, který už dožíval na šachtě, kde byly stojáky. Po několika pivech a půlkách (štamprlích) jsme se domluvili a on mně slíbil, že mě vezme na předfárání, a tak si budu moci profárat poprvé v životě stoják. Jeho synové pracovali jako raziči, prorážkáři ve stojácích.
No, mohu říct, že jsem zažil dosti strachu při tom fárání. S námi fáral revírník, který měl v neděli předfárání, p. Gelner a já. Zpočátku to bylo jako úpadnice, pak už jenom ze stojky na stojku. Ti, co budovali, a ti, co mě provázeli při exkurzi, byli vyšší postavy, a tak jsem tam plachtil ze stojky na stojku, vzepřít se nohama a zády a pomalu se popouštět jsem se bál, prostě 50 m, možná i více mi trvalo víc jak 2 hodiny, přičemž Gelnar se štajgrem dole na štrece , kde se plnily vozy, byli v živé debatě, když jsem asi ze 3 metrů sletěl k nim na forotu s vykulenýma očima a vysoký tlak by mě předurčil na infarkt. Ještě dneska se mi třesou kolena, když si na to vzpomenu. Byla to dobrá škola, později jsem si to lezení ve stojáku trénoval na HBZS při týdenních pohotovostech. Jenomže tam to bylo vždy vybudované na normální výšku, ne pro čahouny.
S odstupem času musím konstatovat, že to byly krásné chvíle pro připravujícího se studenta na ukončení studia na VŠB, ale také poznání dolů v okolí Ostravy a hlavně lidí. Prostě Petřvald mě tak přirostl k srdci, že jsem absolvoval i turistický pochod tzv. Fučíkovskou třicítku společně s Ing. Edou Kajurou. To byly masové pochody: rodiče s dětmi krátkou trasu do 7 km, 15 km a 30 km. Start byl v Havířově na Stružníku a trasa vedla přes Albrechtice zpět do Havířova-Stružníku na fotbalové hřiště, kde byl cíl. Nejdelší trasa vedla přes Český Těšín a zpět do Havířova. V cíli byl odznak, diplom o účasti a občerstvení s pivem. Na občerstvovacích kontrolních stanovištích bývalo další pohlazení pivem, pulkou a podobně, někde se opékaly i párky,. Účast 200 lidí nebylo zrovna nejvíc, jak vzpomínali pamětníci, kteří tyto pochody absolvovali každý rok.
Zdař Bůh – Ing. Jaroslav Minka (Vydáno dne 22. 04. 2009)
