Kdo vrátí Ostravě jejích sto roků?

Pro některé lidi je to dost dobrý důvod, aby horníky vnitřně pohrdali – ať pro ty, co loď kapitalismu s nákladem civilizace chválí, protože se vezou na její palubě či v horních patrech, nebo pro ty, co ji nenávidí, protože podle nich byla porušením přirozeného řádu a nikdy neměla vyplout.

Na druhé straně bývali také horníci, vzorní a pečliví manželé a otcové, kteří se za nedělních odpolední procházeli se svou rodinou v parku.

Život se mění, dřina zůstává. Už ji ovšem nikdo nestaví na piedestal slávy. Spíš to vypadá, že se blíží konec. Černá hvězda Ostravy dohasíná, těžba uhlí se přestává vyplácet, konec industriální epochy je neodvratný. Nepomohla ani nová privatizace dolů, kdysi se stejnou slávou znárodněných. Nebo možná na chvíli pomohla, ale patrně někomu jinému než horníkům. Dost by o tom mohl mluvit třeba takový Zdeněk Bakala, který na OKD a na bytech, které podniku patřily, vydělal miliardy. Jeho odpovědnost za osud horníků se přitom rovná nule.

Těžba se časem propadne do minulosti. A možná nakonec není čeho litovat. Ale co bude s horníky? Čím se bude živit ten „dav černých mužů hore tam pod ostravskou plání“, který je zvyklý mluvit „drsným tónem“? Myslelo se na to, že se hornická epocha jednoho dne uzavře? Že černý kámen přestane tvarovat lidské osudy? Ponecháme každého jeho osudu? Bude stačit, když stát zajistí odškodné v podobě tříletého vyplácení renty?

Civilizace nevznikla díky umnému přelévání financí z jednoho konta na druhé, ale díky práci různých tváří a podob. Civilizace není malinový keř, který vyrostl sám v lese, z něhož můžeme jen tak mimochodem trhat plody, jak se nám zamane. Civilizace je obilné pole, na němž před námi – většinou nedobrovolně – dřely celé generace a zalévaly je svým potem a svou krví. Kdo chce jíst chléb z toho pole, měl by převzít svůj díl odpovědnosti.