Když člověka osloví vůně tiskařské černi, je z toho poslání na celý život. Tvrdí to novinářský nestor Jan Navrátil
Po šichtě má už nějaký ten pátek, vždyť letos v září oslavil 80 let. Životní elán a vitalitu by mu přesto mohli mnozí závidět. Zaměstnání si vyzkoušel docela dost. Učil se na holiče, ale nechal toho. Pracoval jako dělník v Pozemních stavbách, v Nové huti, tehdy ještě Klementa Gottwalda, v třídírně uhlí, a poté jako strojník degazace na bývalém Dole Vítězný únor v Ostravě. Co se týče povolání, lásku měl ale vždy jen jednu. Tou pro něj byla vždy a jedině novinařina.
„Když člověka osloví vůně tiskařské černi, je ztracen,“ svěřuje se rodák ze Slezské Ostravy Jan Navrátil. „A já jsem k ní přičichl už jako kluk, když jsem dopisoval do tehdejších Dětských listů. Když jsem pak odešel z učení, našel jsem si místo v tiskárně, a odtud jsem se na nějaký čas dostal do deníku Práce. Pak to bylo různé. Buďto jsem se činil jako dělnický dopisovatel, nebo jako redaktor. Podle toho, co bylo zrovna třeba, a jak se to hodilo šéfredaktorům,“ vzpomíná.
Absolvent dvouletého kurzu pro dopisovatele a šikovný korespondent byl pro redaktory vždy atraktivním pomocníkem či spolupracovníkem. V době výkonu základní vojenské služby se uchytil v armádním časopise Dukla, psal pro stavební list Klíč, pět let pracoval v redakci podnikového časopisu NHKG Plamen míru. V roce 1995 už jako důchodce vedl závodní noviny Dolu František Havířská čest. Po celou dobu také spolupracoval s mnoha dalšími tituly, mezi nimiž nechyběl ani týdeník Horník.
„První článek pro Horníka jsem napsal zrovna před 50 lety. Vyšel s titulkem Odesílatel: Nová huť, příjemce: šachty OKD a pojednával o zahájení výroby důlních výztuží pro OKR v závodě 24 NHKG,“ vzpomíná Honza, jak ho oslovují přátelé z novinářských kruhů.
S Horníkem či hornickým odborářským časopisem Zdař Bůh spolupracuje dodnes. Pravda, témata, která volí, jsou už trochu jiná. Jako člen Klubu přátel Hornického muzea v Ostravě, Koordinačního výboru důchodců OKD či Klubu hornických důchodců Dolu František informuje hlavně o činnosti hornických zájmových a seniorských organizací, zejména té v Horní Suché.
„Klub důchodců z Dolu František pořádá deset velkých akcí do roka a každá z nich představuje pro novináře vítané téma. Navíc se tu schází skvělá parta lidí, bez nichž bych se snad usoužil,“ vysvětluje novinářský matador, který po smrti manželky žije sám a chvíle strávené v havířském kolektivu jsou pro něj jasným paprskem slunce v každodenní šedi života. Nouzi nemá ale ani o jiná témata. „Vždyť všude se pořád děje něco nového a zajímavého! Píši o tom, co mne upoutá a co by podle mne mohlo být zajímavé i pro čtenáře,“ vysvětluje.
A co by jako nestor novinářského řemesla poradil těm mladším či začínajícím?
„Nejdůležitější pro novináře je mít pěkný vztah k lidem! Musí s nimi umět hovořit, naslouchat jim, konzultovat s nimi své texty, aby neměli obavy, že se na stránkách novin objeví něco jiného, než skutečně vypověděli. Zdá se to jednoduché, ale není. Psát s lidmi o lidech je totiž na novinářské práci to nejtěžší. A potom do toho člověk musí mít samozřejmě chuť. Pro mne se novinařina stala životním koníčkem. Třeba jako pro někoho sport. Prostě musím psát, hledat stále další a další náměty. Když nemám rozepsaný článek, jsem z toho nervózní,“ říká Jan Navrátil.
Bohuslav Krzyžanek
0
0
