Jsou věci, o kterých se příliš nemluví. Jednou z nich je fakt, že zelenání světové ekonomiky potřebuje řadu surovin, které se těží za velmi problematických podmínek, nebo jich bude brzy dokonce nedostatek. Jednou z nich je měď.
Elektrický automobil potřebuje zhruba čtyřnásobek měděného drátu ve srovnání s automobilem klasickým. K výrobě solární či větrné elektřiny je ve srovnání s energií získanou z fosilních zdrojů zapotřebí mědi hned pětinásobek. Výsledkem této rovnice je, že světu bude brzy ročně scházet nejméně pět milionů tun mědi potřebné k „zezelenání“ globální ekonomiky. Řešení však zrovna zelená být nemusejí, napsal Týdeník Hrot.
Cena mědi raketově stoupá. Hlavním motorem vzestupu její ceny v očekávání zeleného boomu je zvolení nového amerického prezidenta. JoeBiden představil plán zvaný souhrnně Revoluce zelené energie, pro nějž je adjektivum „velkorysý“ velmi střídmé. Biden chce za zrychlení přechodu k elektromobilům a posílení obnovitelné energetiky utratit v následujících deseti letech 1,7 bilionu dolarů. Pro srovnání, americký federální rozpočet počítal pro loňský rok s výdaji ve výši 4,79 bilionu. Podle Bidenova plánu, jenž počítá s přímými dotacemi do čistých technologií ve výši 400 miliard dolarů, by mělo do roku 2030 jen v USA vzniknout půl milionu dobíjecích stanic. To však neznamená, že by dopady plánu končily na amerických pobřežích. Jeden z největších amerických výrobců dobíjecích stanic, společnost ChargePoint, počítá s téměř padesátinásobným zvýšením současného počtu fungujících stanic na 2,5 milionu. Ovšem již během pěti následujících let. Jedna jediná taková standardní stanice potřebuje nejméně sedm kilogramů mědi, kdežto rychlonabíjecí zařízení o úroveň výše si žádá hned 25 kilogramů mědi, uvádí server Mining.com.
Kromě toho plánuje Biden vynaložit 1,3 bilionu dolarů na příbuzné cíle. Veřejná doprava, výstavba škol, podpora širokopásmového internetu v zapadlých koutech země, rozsáhlá modernizace vodních staveb – to všechno spolyká miliardy dolarů a tuny mědi (plus samozřejmě mnoho dalších materiálů, jako je nikl, zinek nebo hliník).
Podle singapurské firmy Trafigura, jednoho z největších světových obchodníků s kovy (loni prošlo jejíma rukama 20 procent globální měděné produkce), bude v roce 2030 na trhu chybět zhruba pět milionů tun mědi – a to i při započtení recyklace. Investiční banka GoldmanSachs odhaduje pro stejné období 5,6 milionu tun ročního deficitu na straně nabídky.
Tento stav pochopitelně vede k výraznému růstu ceny mědi. To pochopitelně povede i k výraznému prodražování zelených plánů. Například Bidenův výše zmíněný plán vznikal v době, kdy byla cena mědi okolo šesti tisíc dolarů za tunu. Dnes je o více než třetinu výše.
Řešení je teoreticky jednoduché – otevírat uzavřené doly a zakládat další. Jenže to má háček: Měď sama o sobě není nebezpečná, ale její těžba často uvolňuje do okolí nebezpečné látky jako kadmium nebo olovo. V zemích, které na takové věci dbají, proto může založení nového dolu trvat podle odhadu listu FinancialTimesklidně deset let. Největší zásoby mědi jsou v Zambii a v Rusku, kde ekologická omezení nejspíš nebudou hrát významnou roli.Naopak je zde ale problém v politické nevypočitatelnosti, k níž se se přidávají nepříznivé přírodní podmínky a nevyhovující infrastruktura.
