Vedení společnosti OKD se přidalo k účastníkům pietního aktu, který v Karviné-Dolech uctil oběti vůbec nejtragičtějšího důlního neštěstí v Ostravsko-karvinském revíru. V důsledku výbuchu a požáru v jamách Františka, Hlubina a Jan při něm 14. června 1894 přišlo o život 235 horníků a záchranářů. Do kapličky nad epicentrem výbuchu, která se stala symbolickým hrobem, jelikož se nepodařilo vyvézt na povrch těla všech zemřelých, byla umístěna při této příležitosti i socha Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Pietní akt uspořádal spolek Stará Karviná.
„Dnes máme svět o sto devětadvacet let starší a spousta věcí se změnila – vybavení, postupy, technologie …I z této obrovské tragédie vzešlo zlepšení, které už zachránilo mnoho životů. Celých osmdesát procent obětí při ní zahynulo v důsledku udušení, proto byl sestrojen přístroj s kyslíkem, aby horníkům v případě neštěstí pomohl přežít. Ten se stal základem pro dnešní sebezáchranný přístroj, který má každý fárající pod zemí neustále při sobě. Některé věci však zůstávají stejné dodnes: Hornické povolání bylo a je dřinou, neustálým bojem s přírodou, aby člověku vydala něco ze svého bohatství. Havíři jsou stále partou, která při sobě drží za všech okolností. Ani dnes neváhají přijít kamarádovi na pomoc a nasadit při tom svůj život,“ uvedl na vzpomínce neštěstí předseda představenstva těžební společnosti Roman Sikora.
Památeční setkání začalo v kostele sv. Petra z Alkantary smuteční mší, následoval slavnostní průvod s krojovanými havíři a kapelou k nedaleké
kapličce, kterou nechal postavit hrabě Heinrich Larisch-Mönnich nad epicentrem výbuchu. Zde byla požehnána socha, kterou věnovala místní farnost, promluvili hosté pietního aktu a kladly se věnce.
„Náš kraj vyrostl na hornictví. Díky hornictví se rozvíjela celá naše země. Jsem nesmírně hrdý na to, že firma, v jejímž čele mám tu čest stát, dále nese a udržuje hornické řemeslo a tradice. Jsem hrdý na naše zaměstnance, kteří i přes tu nezměrnou dřinu mají svou práci rádi a den co den fárají stovky metrů pod zem, aby dobývali uhlí, bez kterého se zatím, i přes veškerá zlepšení a vynálezy, neobejdeme,“ poznamenal v této souvislosti Sikora. Upozornil, že za nějaký čas se ale hornické řemeslo stane minulostí. O to důležitější podle něj bude nezapomenout, co vše havířina lidem dala, a také udržovat v úctě všechny, kteří hornické práci věnovali desítky let, mnohdy jí obětovali zdraví a také, jako v případě z roku 1894, přinesli oběť nejvyšší – svůj život.
0
0
