Vodík vystřídal v představách stratégů unijní dekarbonizační přestavby bateriová úložiště. Němci i Češi však hlásí, že tohle také nebude fungovat.
Unijní zelený lídr, Německo, přiznalo, že si nedokáže vyrobit dost „zeleného“ vodíku. Rozhodně ne tak rychle, jak tvrdilo. Další a další fakta ukazují, že kritici Green Dealu měli od začátku pravdu.
„Dlouhodobě se předpokládá, že Německo si 30 až 50 procent své potřeby vodíku vyrobí samo a zbytek se pak bude muset dovážet,“ uvádí článek německého deníku Neue Osnabrücker Zeitung (zde). Ten pojednává o tom, že Německo do roku 2030 chce mít páteřní síť vodíkových plynovodů v délce 9700 kilometrů. Čerpá přitom z vystoupení spolkového ministra hospodářství Roberta Habecka (Zelení). Co to znamená pro „zelenou tranzici“?
Základní linie, na které stojí Green Deal a z něj vyplývající nařízení EU stojí na „svaté“ trojici: obnovitelné zdroje energie – bateriová úložiště – zelený vodík. Základem je postavit tolik obnovitelných zdrojů, že vyrobí tolik elektřiny, jež bude stačit všem státům v EU na celý rok. Elektřina, jež se nespotřebuje hned, se jednoduše uloží. Do baterií. Nebo do vodíku.
Leč obnovitelní zdroje jsou současně jen občasné zdroje energie (OZE). Takže není možné počítat s jejich konstantní dodávkou elektřiny, jak je to možné u uhlí, plynu a jádra. Kvůli tomu není možné úplně počítat s tím, kolik elektřiny v kterém ročním období bude možné uložit do baterií a vodíku. Protože – na rozdíl od spotřeby – není možné přesněji předpovědět výrobu z OZE. Což vyvolává existenční potřebu zvyšovat jejich instalovaný výkon. V tuzemsku to znamená větrné elektrárny stavět alespoň ve čtyřnásobném výkonu, u fotovoltaiky pětinásobně vyšším, než je očekávaný odběr.
Větrné elektrárny dodávají v ročním průměru čtvrtinu svého instalovaného výkonu. U fotovoltaiky je možné mluvit o pětině, ovšem s velkými výkyvy. V létě dodávají průměrně nějakých 70 – 80 procent instalovaného výkonu, v zimě ovšem jen nějakých deset procent. Nebo také nic. Den je krátký, slunce je leckdy celý den za mraky. A jako na potvoru ani nefouká vítr. OZE v takovém případě, bez ohledu na za miliardy instalovaný výkon, nedodávají nic. Což je stav, který běžně trvá několik dnů. Také deset dnů, nebo dva týdny.
Což je to, co od samého začátku kritizují energetici z praxe. Ve svých tvrzeních se opírají o fyzikální zákony. Že mají pravdu – o čemž nelze podloženě pochybovat – nikdo z politiků a tím méně aktivistů, nepřizná. To si člověk musí odvodit z konkrétních politických kroků.
Třeba z toho, že německý úřad BNA v prosinci 2023 vydal nařízení, kterým zakázal odstavit 26 velkých uhelných elektráren dřív, než v březnu 2031 (zde a zde). Kdyby s těmi OZE bylo vše tak růžové, jak nám média stále dokola tvrdí, tak by k takovému kroku spolkový úřad přikročil jen stěží. Nebo z článku Neue Osnabrücker Zeitung, zmíněného výše. Přiznání, že nejzelenější a zároveň největší stát v EU si nedokáže vyrobit třetinu až polovinu potřebného vodíku, jasně ukazuje, jen vachrlaté mají základy unijních plánů na „perestrojku“ energetiky a celého hospodářství. Protože ještě před rokem byl zelený vodík, vyráběný elektrolýzou z elektřiny z OZE, neochvějným majákem toho, jak v unii zálohovat občasné zdroje a současně snížit potřebu zemního plynu. Dokonce vystřídal bateriová úložiště, jež do té doby byly vpravdě mantrou zelené energetiky.
O tom, proč bateriová úložiště nejsou v celostátních meřítcích vhodným řešením, bylo přitom jasno již dávno před tím (např. zde a zde). Finanční nároky v řádu bilionů (desítek bilionů korun jen pro Česko), spojené se závislostí na Číně, zkrátka není možné ignorovat. Jenže teď i politici pochopili, že celostátní zálohování vodíkem je stejný nesmysl. Čímž evidentně padla i vize vodíkové náhrady zemního plynu (zde, zde a zde). Důvody jsou nasnadě. Na získání jedné kilowatthodiny v zeleném vodíku je potřeba tří kilowatthodin elektřiny (zde). K tomu je však ještě potřeba nastavět odpovídající množství občasných zdrojů energie. Jenže, kolik je to odpovídající množství, když jde o občasné zdroje?
Aby to nemusel spolkový ministr Habeck přiznat, použil jednoduchý fígl. Potřebné množství vodíku se jednoduše doveze. Odkud? To už nechal na fantazii Němců, potažmo ostatních národů. V modelování společnosti Seepia, která připravuje pro českou vládu podklady ke Státní energetické koncepci, se tohle zjištění projevilo dvojím způsobem. Zaprvé vodíku přisuzuje jen malou roli. Za druhé tyto modely počítají, kdo by se toho nadál, s tím, že si Česko potřebný vodík doveze. Což je logické, protože pro jeho zelenou výrobu máme výrazně horší podmínky než Němci. Jenže se, opět logicky, nepočítá s dovozem třeba z Německa či Polska, nýbrž z poněkud exotičtějších destinací. Ze severní Afriky a z Chile (zde). Odkud chtějí dovážet vodík Němci, zatím nevíme. Jisté však je, že z Česka to nebude.
Takže, aby to bylo každému jasné. Pokud mají členské státy EU fungovat na občasných zdrojích energie, potřebují jejich produkci ukládat v množství, jež nijak neohrozí stabilitu dodávek. Přečerpávací elektrárny k tomu vhodné nejsou. Zbývají bateriová úložiště a výroba vodíku. Bateriová úložiště závisí na čínských dodávkách. Čili na dovozu. Výroba zeleného vodíku je závislá na počasí a denní době. A na dodávkách fotovoltaické a čím dál víc i větrné technologie z Číny. Ale ani to nestačí, dostatek vodíku bude záviset ještě na dovozu. Čert ví odkud. Buď přes půl světa, nebo z oblastí, kde už původně dávno měly stát obrovské fotovoltaické elektrárny, které měly zásobovat státy v Evropě. Tedy ze severu Afriky. Je mezi čtenáři někdo, kdo by se chtěl spolehnout na existenčně nutné dodávky čehokoli z tak nestabilního regionu? Kdo by investoval do výstavby elektrolyzérů, fotovoltaiky a kabelového propojení, řekněme z Alžírska? Nebo z Libye?
Jenže jinou možnost, jak ukládat elektřinu z OZE zatím nemáme. Takže se buď jen přesuneme z jedné závislosti do jiné, ještě větší, nebo se vrátíme k opovrhovaným zdrojům. K těm, které fungují, když je potřeba. K jádru, uhlí a zemnímu plynu. Ty pořád můžeme dovážet z více zdrojů a naše dovozní závislost nemusí být tak fatální. Mimochodem, Česko má uhlí bez problémů ještě asi na 50 let. Což by mohlo být dost času na to, aby se přišlo na to, jak energetiku vyřešit jinak.
Víc možností není.
0
0
