Nová publikace Klubu přátel Hornického muzea v Ostravě.
EDICE – HORNICTVÍ VČERA, DNES A ZÍTRA (3)
Autor: Jiří Grygárek
NOVÉ KNIHY
Vydavatelství: KPHMO z roku 2009
89 stran, vydání první.
Úvod:
Jako Zlatohorský rudní revír se označuje prostor o rozloze cca 25 km2 v okolí města Zlaté Hory v Moravskoslezském kraji, ohraničený na severu státní hranicí s Polskou republikou a na východě silnicí od státní hranice do Zlatých Hor a dále údolím Miserichu, až po sedlo s osadou Vorwitz. Na jihu omezuje revír obec Heřmanovice a údolí Opavice a na západě údolí Olešnice s obcemi Dolní a Horní údolí.
Pro těžebně zajímavé prostory primárních ložisek Zlaté Hory (dále jen ZH) -jih a ZH-Hornické skály je charakteristické hlavně monometalické Cu zrudnění. Ložiskový prostor ZH-východ je typický zrudněním Cu-PbZn-Ag a v prostoru ZH-západ se kromě uvedených složek vyskytuje Au. Těžilo se zde v historických dobách, ale zejména po roce 1965, kdy byla ukončena výstavba nového důlně-úpravárenského závodu.
T.zv. sekundární ložiska, tvořená zlatonosnými sedimenty, se vyskytují v celém okolí Zlatých Hor a byla těžena různými formami rýžování hlavně ve středověku. Do dnešního dne se zachovaly relikty těchto prací hlavně západně a severozápadně od města (měkké doly)
Předložená publikace podává nástin historické etapy hornictví. Hlavně se však zabývá moderní, novodobou hornickou činností v období od roku 1949 do roku 2005. Tu na ložisku zajišťoval nejdříve Geologický průzkum n.p.,závod Zlaté Hory, později nově vybudovaný závod RD Zlaté Hory v úzké spolupráci s řadou báňskostavebních, strojírenských, projekčních a výzkumných organizací. Těžba byla předčasně ukončena k 31.12.1993, některé rekultivační, ale zejména likvidační práce zde probíhají dodnes.
Podkladem pro zpracování publikace, určené pro širokou veřejnost se zájmem o rudné hornictví, byly kromě historických pramenů osobní poznatky autora a poznatky bývalých technických pracovníků závodu i podniku v RD Jeseník, geologického průzkumu České geologické služby i o z GEAM Významnou úlohu při jejím zpracování sehrály publikace a výzkumné zprávy, uvedené v Seznamu podkladů a Iiteratury. Ty mohou dále posloužit všem, kteří se chtějí danou problematikou podrobněji zabývat. Za nejkomplexnější z nich je nutno považovat rozsáhlou, čtyřsvazkovou závěrečnou zprávu grantového projektu GAČR č.105/0210692 zpracovanou Českou geologickou službou (ČGS) Praha a Jeseník (odpovědný řešitel RNDr.Petr Rambousek) a Vysokou školou báňskou-Technickou univerzitou Ostrava (Prof. Ing. Jiří Grygárek, CSc.) v závěru roku 2004 /II- 931. Ta řeší hornickou a ekologickou problematiku zlatohorského rudného revíru velmi detailně v celém rozsahu i souvislostech. Dostupná je vak pouze na výše uvedených pracovištích.
Jiří Grygárek
Ukázka:
2. Charakteristika hlavních těžebních oblastí na přelomu 15. a 16. století
Těžební aktivity se ve Zlatohorské rudní oblasti na přelomu 15. a 16, století, která lze považovat za vrchol středověké hornické činnosti, soustředily do tří významných oblastí (obr.I). Byla to oblast rýžovišť na severním úpatí Příčné hory, táhnoucí se až ke Glucholazům (v obrázku šikmo vyšrafovaná) a dva revíry v primárních rudách. Nejvýznamnější byl Altenberg (Starohoří) spolu s Hackelsbergem na jihozápadním svahu Příčné hory. Druhý byl situován na jejím severovýchodním svahu v prostoru kolem dnešního kostela Marie Pomocné a bývalého závodu RD Zlaté Hory /1/.
Altenbergu se nacházel velký důl Obirgrubey zvaný též Obirzeche či Kunschacht, otevřený čtyřmi jámami a štolou. Dnes by se dal ztotožnit s Velkými pinkami, poprvé zmiňovanými v roce 1568 a se štolou, označovanou jako Stará Mola (l.dědičná). Pro možnost těžby v nižších částech dolu pak byla ražena Nová štola, u níž byl položen důl, označený jako Niederzeche Dnes je tato, téměř 1 km (520 láter) dlouhá, křivolaká, ručně ražená štola označována jako Stará hackelbergská nebo také 11. dědičná štola.
Na jihovýchod od tohoto hlavního komplexu byl další těžební komplex, označovaný jako Hackelsberg a na severozápad od něj pak důl Hatschwatsch, ztotožňovaný s nynější Olověnou štolou/ 7/.
Na severovýchodním svahu Příčné hory byl další významný revír, zprvu nazývaný Neufang. Během 16. století se rozpadl na Horní a Dolní Neufang s jednotlivými doly (např. Starý otec).
Po úspěšné těžbě primárních rud na přelomu 15. a 16. století začíná v letech 1516 až 1520 těžba zlata upadat. Ve snaze udržet doly v činnosti se začíná z těchto rud kromě zlata a stříbra získávat také med‘ (Neufang a Hackelsberg) a olovo (Hatschwatsch) / 6 /. Ani komplexnější využívání těžené suroviny však nezabránilo stagnaci těžby.
Proto se obrátila pozornost znovu na prostor rýžovišť. Protože svrchní partie náplavů již byly dříve přerýžovány, muselo se přikročit k hloubení jam. Způsob dobývání pak byl podobný jako na primárních ložiscích s tím, že všechna důlní díla byla ražena v nezpevněných štěrkopíscích. Označuje se jako „měkké dolování“. Pro odvodňování bylo nutno používat vodotěžných strojů různých konstrukcí nebo odvodňovacích dědičných štol / 5/.
V roce 1550 započala podle 12 I ražba štoly Svatých Tří králů od Glucholaz směrem ke Zlatým Horám. Její ústí je u nádraží Glucholazy-Zdrój a její průběh bylo možno zrekonstruovat podle pozůstatků jednotlivých jam. Zlato, získané při ražbě , pokrývalo náklady na razičské práce a údržbu jen s obtížemi. V listině z roku 1577 je poprvé zmiňován Měkký cech, lokalizovaný severně od železniční stanice ve Zlatých Horách 15 l. V roce 1595 dosáhla štola délky 3000 láter (1 látro je asi 2 m) a v roce 1600 došlo k propojení štoly s dolem Měkký cech. Tento důl s hloubkou 50 láter byl v této oblasti posledním dolem a musel tedy udržovat i štolu Svatých Tří králů což bylo velmi nákladné. Po průvalu vod v roce 1606 seji ž těžba na měkkých dolech neobnovila.
V popisovaném období bylo nejnáročnější prací, která zaměstnávala nejvíce lidí, odvodňování dolů. Tak například na Altenbergu pracovalo v roce 1578 celkem 24 havířů a 3 důlní, ale 48 pacholků u pumpy /1/. Podle téhož literárního zdroje se těžila ruda s obsahem 33 g.t-1 Au, 19 g.t-1 Ag a 3%Pb.
