Německo: Rozdíl mezi teorií a praxí

Německo: Rozdíl mezi teorií a praxí

Náklady na zelenou energetiku politici prezentují jako nezbytné pro zajištění budoucnosti. Praxe však ukazuje, že výsledky těchto investic jsou opačné. Německo nabízí ilustrativní příklad.

Když jde o zelenou přestavbu energetiky, létají vzduchem desítky, stovky miliard, v poslední době už i biliony eur. Takže, podle nynějších představ, je jen do roku 2030 potřeba investovat do opatření plynoucích z Green Dealu bilion eur ročně. Což je jen začátek. Podle europolitiků je to ale jediná cesta k zajištění budoucnosti. O tom, jak je takové očekávání realistické, nejlépe vypovídá porovnání s praxí. To nabízí příběh Německa od roku 2002 do roku 2022, kterému dominuje snaha o přechod na občasné zdroje energie (OZE).

Podle studie profesora Jana Emblemsvåga z norské univerzity vědy a techniky NTNU, jejíž výsledky publikoval v odborném časopise International Journal of Sustainable Energy (zde) vložili Němci do přechodu na OZE za 20 let 696 miliard eur (tedy 17,4 bilionu korun). Necelá polovina částky šla na dotace. Co za tuhle investici Německo získalo? Nejvýraznějších je těchto pět položek:

Za prvé, ani po 20letech není tato investice u konce. Spíš se dá říct, že je stále někde na začátku. Za druhé, v Německu jsou nejvyšší ceny elektřiny v Evropě. Za třetí je Spolková republika, po loňském odstavení posledních jaderných elektráren, závislá na dovozu elektřiny. Za čtvrté, dosud není ani zdaleka hotové nezbytné silné propojení severu s větrnými elektrárnami s průmyslovým jihem. Za páté, vysoké ceny elektřiny podlomily konkurenceschopnost německé ekonomiky.

Z deklarovaných německých cílů se tak za 20 let podařilo splnit jediný. Odchod od jaderné energie. Ovšem bez odpovídající náhrady. Protože přes veškeré stovky miliard OZE stále nedokáží dodávat zemi tolik energie, kolik jí potřebuje. Tomuto cíli se Německo za 696 miliard eur přiblížilo jen málo. A to přesto, že OZE má již instalovaný výkon daleko větší, než v konvenčních zdrojích. Čili je země teoreticky soběstačná jen z OZE. Jenže ač se konvenčních zdrojů chce největší evropská ekonomika v následujících zhruba 15letech zbavit, stále se bez jejich dodávek neobejde. Kvůli fatální nestabilitě OZE.

Zmíněná studie profesora Emblemsvåga se jmenuje „Co kdyby Německo investovalo do jaderné energie? Srovnání německé energetické politiky posledních 20let s alternativní politikou investic do jaderné energie.“ Její výsledky vypočítávají nejen investice, ale také ušetřené emise. Na nich je přitom velmi dobře vidět, jak je ideologická zaslepenost škodlivá. Spolková republika totiž za 20 let snížila svoje emise o 25 procent. Jenže kdyby v ní nenabyl vrchu odpor proti jaderné energetice, mohla je snížit daleko víc. Kdyby totiž jen polovinu z 696 miliard eur vynaložila místo na OZE na jadernou energii, mohla podle Emblemsvåga snížit své skleníkové emise až o 73 procent. A nemusela by elektřinu dovážet.

Výpočty norského profesora jen potvrzují to, co kritici Green Dealu či německé Energiewende říkají pořád. Tedy to, že cesta ke spolehlivé a současně nízkoemisní energetice nevede přes bezhlavou sázku na větrnou a fotovoltaickou energii. Pochopí to už v Evropské komisi někdo?

Přemysl Souček

 

0 0