Jednotlivé státy v EU, ani EU jako celek, si ve výhledu nejsou schopny zajistit ani dostatek elektřiny, ani dostatečnou výrobu vojenského materiálu. Místo činů však v těchto směrech politici nabízejí jen slova. Tedy závazky.
Víte, jaký je rozdíl mezi závazkem a slibem? Závazek se buď slavně překročí (což znamená, že byl cíl špatně naplánovaný), nebo se v případě jeho zjevného nesplnění přijme nový, ještě větší závazek. A slib? Ten se buď splní, nebo nesplní. Asi proto unijní a mnozí státní politici zásadně neslibují, ale přijímají závazky. Protože závazky se můžou přijmout i sebepitomější i úplně nesplnitelné. Jak je to každou chvíli vidět v případě „klimatu“ či dodávek zbraní pro Ukrajinu, nebo vlastní armády.
V závazkovém světě díky tomu není vlastně žádný oficiální problém. Protože k řešení problémů se přijaly závazky a tím pádem už problém více méně neexistuje. Stejně funguje socialismus, který jsme tady měli 40 let. Přijaly se závazky ke zvýšení výroby másla, nebo čehokoli jiného a stejně ničeho nebylo dost. I přesto, že závazky prý byly splněné. Pokud nebyly, obvykle o tom bylo ticho po pěšině a přijaly se honem další závazky, třeba na počest dalšího sjezdu rudé partaje. Dnes se nám sem z Bruselu i z některých našich partají rozlézá to samé v zeleno-rudém provedení. A jeden závazek za druhým.
Kupodivu, čím více přijímáme závazků, tím méně se toho ve státech v Evropě vyrábí. Toho důležitého. Brusel nám diktuje (a naši politici souhlasí) jak je potřeba přejít co nejdřív od tuzemského uhlí k fotovoltaice z Číny a větrným elektrárnám, jichž většinu už také vyrábí Čína. A baterie? Zkuste, kolik jich bez spolupráce s Číňany vyrobíte. Ne, že by to nešlo, ale dře to. Zbrojovky v našich státech pořád jsou, ale nedokážou dodat Ukrajině ani ten půlmilion dělostřeleckých nábojů, který jí slibovala EU. Proč to všechno?
Protože unijní instituce ovládají lidé, kterým vyhovují dvě věci. Nekontrolovatelný závazkový svět a slabost států v unii i EU jako celku, přestože hlasitě prohlašují, že jim jde o silnou unii. Oni tím ale rozumějí jen silnou pozici Bruselu vůči členským státům. Skutečně silnou, tedy silnou navenek ekonomicky i vojensky a silnou dovnitř díky základním ideám, kterým lidé rozumějí a dobrovolně je přijímají, tak takovou unii nechtějí. Protože ta by nepotřebovala závazky ani regulace všeho. A protože by regulace nepotřebovala, sahala by po nich jen zcela minimálně.
Jenže v takové unii ani v takových státech by nebylo možné diktovat lidem, co si mají myslet, čím mají jezdit, čím topit, z čeho mít elektřinu, ani co jíst a koho přijmout k pobytu. A to je to, co ve skutečnosti chtějí. Planetární klima je pro ně jen výhodnou zástěrkou, strašákem, v jehož jménu si lidé nechají líbit cokoli. Ze strachu. Proto také politici i aktivisté neříkají lidem prostý fakt, že není v našich silách změnu klimatu zastavit. Ani to, že se posledních sedm let ochlazuje, jak dokládají data americké agentury NOAA.
Pokud by Zelená fronta nenutila Evropany k tomu, aby honem, honem přešli na občasné zdroje energie, bude energie dost a bude levná. A pokud Zelená fronta přestane házet klacky regulací pod nohy zbrojařským firmám v členských státech EU, dokážou po čase dozbrojit naše armády a dokonce dodat i munici Ukrajincům.
1
0
